Sestava invazních vojsk z roku 1968 nepotvrzuje tvrzení o ukrajinských okupantech

Před výročím 21. srpna se na sociálních sítích znovu objevila zpráva, která okupaci Československa v roce 1968 přisuzuje Ukrajincům. Jako první ji letos ověřil Jan Cemper na serveru Manipulátoři.cz 17. srpna 2026 a označil ji za nepravdivou a manipulativní. Nová není: server Demagog.cz vystopoval první narážky do března 2014 a magazín Paměti národa jí letos v lednu věnoval samostatný text.

Všechna tři ověření se shodují na jedné věci: národnostní složení sovětských invazních vojsk se z veřejně dostupných pramenů zjistit nedá. To platí. Zjistit se ale dá něco jiného, čeho se žádné z nich nedotklo – odkud jednotlivé svazy přijely. Sestava operace Dunaj publikovaná je a dá se spočítat.

Čtrnáct sovětských svazů a jejich domovské okruhy

Sestavu operace uvádějí Aleš Hottmar a Stanislav Mackovík v knize Rudé hvězdy nad Československem 1968–1991, jejíž první část vydalo nakladatelství JaPo volně ke stažení. Velitelem intervenčních vojsk byl armádní generál Ivan Grigorjevič Pavlovskij, hlavní velitelství sídlilo v polské Legnici a podléhaly mu dvě frontová velitelství a dvě samostatné operační skupiny.

Vševojskových a leteckých armád je v té sestavě osm. Tři z nich – 1. gardová tanková, 20. gardová a 16. letecká – patřily ke Skupině sovětských vojsk v Německu. Jedna, 11. gardová armáda, přišla z Pobaltského vojenského okruhu. Dvě, 38. armáda a 14. letecká armáda, z Přikarpatského vojenského okruhu se štábem ve Lvově. Jedna, 4. letecká armáda, ze Severní skupiny vojsk v Polsku a jedna, 36. letecká armáda, z Jižní skupiny vojsk v Maďarsku.

Samostatných sovětských divizí je v sestavě šest. Tři z nich – 13. gardová tanková, 93. gardová motostřelecká a 254. motostřelecká – patřily k Jižní skupině vojsk v Maďarsku, dvě výsadkové (7. a 103. gardová) k výsadkovým vojskům a jedna, 48. motostřelecká divize, k Oděskému vojenskému okruhu.

Ze čtrnácti sovětských svazů tedy měly domovský okruh na území tehdejší Ukrajinské SSR tři: 38. armáda a 14. letecká armáda z Přikarpatského okruhu a 48. motostřelecká divize z okruhu Oděského. Osm jich přijelo ze skupin vojsk trvale rozmístěných v Německu, Polsku a Maďarsku, jeden z Pobaltí a dvě výsadkové divize podléhaly velitelství výsadkových vojsk. Vedle sovětských svazů se operace zúčastnila 2. polská armáda, 8. motostřelecká divize maďarské armády a 22. motostřelecký pluk bulharské armády.

Dvě výhrady k tomu počtu patří rovnou do textu. Je to počet svazů, ne vojáků – armáda je útvar mnohonásobně větší než divize, takže poměr tři ku čtrnácti se na počty lidí přepočítat nedá. A domovský okruh není národnost: v sovětské armádě se sloužilo mimo domov, jak pro Paměť národa popsal jeden z tehdejších vojáků základní služby, podle kterého byli v jeho kasárnách chlapci ze všech koutů Sovětského svazu včetně horských vesnic v Ázerbájdžánu.

Kolik Ukrajinců v sovětské armádě vůbec mohlo být

Národnost vojáků nikdo nezveřejnil, strop se ale spočítat dá. Sčítání lidu Sovětského svazu z roku 1970, jehož výsledky po republikách a národnostech zpřístupňuje projekt Demoscope Weekly, napočítalo 241 720 134 obyvatel. Rusů z nich bylo 129 015 140, tedy 53,4 procenta. Ukrajinců 40 753 246, tedy 16,9 procenta.

Sovětská armáda odváděla brance z celého území. Kdyby odvod kopíroval poměry v obyvatelstvu úplně přesně, byl by mezi vojáky zhruba každý šestý Ukrajinec a každý druhý Rus. Aby Ukrajinci tvořili většinu invazních vojsk, musel by být jejich podíl proti obyvatelstvu téměř trojnásobný. Žádný pramen nic takového neuvádí a i tohle je jen ohraničení, ne měření: přesné složení konkrétních svazů z roku 1968 zůstává neznámé.

Půl milionu, nebo sto čtyřicet pět tisíc

Na počtu vojáků se zdroje neshodují a je poctivé to napsat. Historik Jan Šach z Vojenského historického ústavu v textu pro ministerstvo obrany uvádí, že 26. srpna 1968 bylo na československém území skoro půl milionu vojáků v síle 27 divizí. Magazín Paměti národa píše o 145 tisících účastníků invaze, z nichž 112 tisíc bylo ze Sovětského svazu. Obě čísla se týkají jiného okamžiku – jedno konce srpna, druhé samotného vpádu – a ani jeden ze zdrojů je mezi sebou nepřepočítává.

Nesovětské armády jsou přitom i tak menší část. Z čísel Paměti národa vychází, že ze 145 tisíc účastníků invaze jich 33 tisíc, tedy necelá čtvrtina, přišlo z ostatních států Varšavské smlouvy. Podle Hottmara a Mackovíka se operace zúčastnilo pět členů paktu, jediné Rumunsko zůstalo stranou.

Kdo v Československu zůstal

Delší stopu než samotná invaze zanechalo to, co přišlo potom. Sovětská strana původně požadovala rajóny pro 150 tisíc vojáků, po jednáních se počet snížil na 75 tisíc a zbytek okupačních jednotek odešel do začátku listopadu 1968. Na československém území zůstala Střední skupina sovětských vojsk s velitelstvím v Milovicích, a to až do roku 1991, kdy odjel poslední transport. Nešlo o ukrajinskou armádu – samostatná ukrajinská armáda tehdy neexistovala a Ukrajina není nástupnickým státem Sovětského svazu; tím je Rusko.

Odkud se ta zpráva vzala

Podle rozboru Demagogu se první narážky na Brežněvův ukrajinský původ objevily v březnu 2014, tedy po ruském záboru Krymu, a postupně z nich vznikl řetězový e-mail o národnostním složení sovětského politbyra. Politbyro mělo v srpnu 1968 jedenáct členů: vedle Leonida Brežněva pět rodilých Rusů, jednoho Bělorusa, jednoho Lotyše a tři Ukrajince.

Tvrzení se drží i mimo sítě. Tehdejší předseda KSČM Vojtěch Filip řekl v srpnu 2018 deníku The Guardian nepravdu, když hlavní sílu invazních armád označil za ukrajinskou; předsedkyně Trikolory Zuzana Majerová totéž podle Paměti národa zopakovala v srpnu 2025. Doklad o tom, že zpráva koluje i teď, je zatím jediný – verdikt Manipulátorů ze 17. srpna 2026. Archivní snímek konkrétního příspěvku k dispozici není a nepředstíráme, že je.

Verdikt: vyvráceno

Zdroje: Manipulátoři.cz, Demagog.cz, Magazín Paměti národa, Ministerstvo obrany ČR, Hottmar, Mackovík: Rudé hvězdy nad Československem 1968–1991, Demoscope Weekly, The Guardian.