Klausův výklad počátku války pomíjí ruskou roli, kterou soud datuje k 11. květnu 2014

Bývalý prezident Václav Klaus byl 5. srpna 2026 hostem pořadu Napřímo televize Nova. Když moderátorka Adéla Snopová v debatě o dočasné ochraně Ukrajinců poznamenala, že válka vznikla napadením Ukrajiny Ruskem, Klaus namítl, že věc měla svou „prehistorii“, že válka začala nejpozději v roce 2014 a že za ní stál „vnitroukrajinský problém“, kterého si svět nevšímal. Přepis té části rozhovoru vydal web TN.cz, doložit se dá i archivním snímkem z téhož večera. Jako první ten výrok ověřil 7. srpna 2026 Jan Cemper na Manipulátorech.cz; verdikt „zavádějící“ je jeho hodnocení.

Tenhle rozbor jde jinudy. Dokumenty, na které se v takových sporech odkazuje, jsou veřejné a dají se otevřít. Otázka tedy zní, co v nich doslova stojí.

Jádro výroku sedí

Že válka nezačala až plnou invazí v roce 2022, není sporné a nesporuje to ani ověřovatel. Ozbrojený konflikt se datuje do roku 2014 a stejné datum používají i mezinárodní instituce, které se jím zabývaly. Rozdíl mezi Klausovým výkladem a tím, co je doložené, není v letopočtu. Je v odpovědi na otázku, čí to tehdy byla věc.

Soud ve Štrasburku má dva různé dokumenty a klíčový je ten starší

Evropský soud pro lidská práva rozhodoval o východní Ukrajině dvakrát. Nejdřív rozhodnutím velkého senátu o přijatelnosti z 30. listopadu 2022 ve věci Ukrajina a Nizozemsko proti Rusku, pak rozsudkem z 9. července 2025. Zjištění o roce 2014 padlo už v tom prvním a rozsudek ho o tři roky později cituje doslova, v odstavci 202. Soud v něm konstatoval, že oblasti pod kontrolou separatistů byly „od 11. května 2014 a nadále pod efektivní kontrolou Ruské federace“, a to na základě „rozsáhlého souboru důkazů“, který to podle soudu prokazuje „nade vši pochybnost“.

Soud vyjmenoval, o co to opřel: ruskou vojenskou přítomnost na východní Ukrajině, dodávky zbraní a vojenského materiálu ve značném rozsahu, dělostřeleckou palbu vedenou na žádost separatistů, politickou podporu a financování, bez kterého by separatistické útvary hospodářsky nepřežily. V odstavci 363 rozsudku k tomu dodává, že separatisté byli na té podpoře „zcela závislí“ a byli „pouhým nástrojem“ Ruska – proto je od 11. května 2014 postavil naroveň faktickým orgánům ruského státu. Jednání separatistů se tím stalo přičitatelným Rusku automaticky, stejně jako jednání kterékoli podřízené správy.

Datum 11. května 2014 přitom není datem začátku bojů. Je to den, kdy separatisté uspořádali svá „referenda“; ruský vojenský personál byl podle soudu v Donbasu činně přítomen už od dubna téhož roku a k datu „referend“ byla podle rozhodnutí celá separatistická operace řízena a koordinována Ruskem.

Sto hlasů pro, jedenáct proti, padesát osm zdržení

Druhý dokument, který se v téhle debatě obvykle uvádí, je rezoluce Valného shromáždění OSN 68/262 o územní celistvosti Ukrajiny, přijatá 27. března 2014. Konstatuje, že referendum na Krymu a v Sevastopolu ze 16. března 2014 nepovolila Ukrajina, že je neplatné a že nemůže být podkladem pro změnu statusu poloostrova; státy vyzývá, aby takovou změnu neuznaly.

Záznam Valného shromáždění u té rezoluce uvádí výsledek hlasování v podobě 100–11–58. Sto států tedy hlasovalo pro, jedenáct proti a padesát osm se zdrželo; dohromady je to 169 hlasujících ze 193 členů OSN, zbytek se hlasování neúčastnil. Rezoluce prošla pohodlně, ale jednomyslná nebyla a plný obrázek je součástí věci.

Co OSN o útocích na Rusy tehdy skutečně napsala

Nejneurčitější částí Klausova výkladu jsou „neuvěřitelné věci“, které se podle něj na východě Ukrajiny děly vůči tamním Rusům. Útoky na příslušníky ruské menšiny se v té době opravdu objevily. Ivan Šimonović, který o nich za sekretariát OSN referoval Radě bezpečnosti 16. dubna 2014, je ale popsal jinak. Jeho formulace je jednoznačná: šlo o jednotlivé případy, které nebyly „ani systematické, ani rozšířené“ a které pak „některá zaujatá média zveličila“, čímž mezi ruskou menšinou živila strach a pocit ohrožení. Manipulaci s informacemi označil Šimonović za podstatnou příčinu atmosféry strachu před krymským referendem.

Jazykový zákon zůstal v platnosti

Obavy ruskojazyčných obyvatel neměly nulový základ. Ukrajinský parlament 23. února 2014 odhlasoval zrušení jazykového zákona z roku 2012, který umožňoval širší regionální užívání ruštiny; podle dobové zprávy serveru LB.ua pro to bylo 232 poslanců. Úřadující prezident Oleksandr Turčynov ale rozhodnutí nepodepsal, takže zákon platil dál. Vysoká komisařka OBSE pro národnostní menšiny Astrid Thors to 4. dubna 2014 shrnula větou, že o platnosti zákona z roku 2012 nemůže být pochyb a že se právně na postavení jazyků nic nezměnilo. Nešikovný krok parlamentu tedy napětí zvýšit mohl, jenže žádnou změnu práv nepřinesl.

Datum, které v rozhovoru padlo

Klaus v pořadu opakovaně odmítl, že by válka začala 22. února 2022. Plný ruský útok začal 24. února 2022; k 22. únoru se váže ratifikace „smluv o přátelství“ se separatistickými útvary ruskou Státní dumou, den předtím podepsal ruský prezident dekrety o jejich uznání a týž večer nařídil vyslání vojáků na východní Ukrajinu jako „mírovou misi“. Časová osa je v odstavcích 62 až 65 rozsudku.

Verdikt

Verdikt: zavádějící

Tvrzení, že válka nezačala v roce 2022, je pravdivé. Rámec, do kterého ho Klaus zasadil, ale doložený není: konflikt, který popsal jako vnitroukrajinský problém a selhání mezinárodního systému, přičetl Evropský soud pro lidská práva Rusku, a to od data, které v rozhodnutí i v rozsudku stojí přesně. O „neuvěřitelných věcech“ vůči Rusům napsala OSN v dubnu 2014 pravý opak toho, co z téhle formulace vyplývá.

Za povšimnutí stojí ještě jedna věc. Zjištění o roce 2014 se běžně připisuje rozsudku z července 2025, protože ten je čerstvý a psalo se o něm. Soud ho ale učinil už v listopadu 2022, tedy dřív, než začal projednávat věc samu – a kdo hledá jen v rozsudku, najde místo zjištění jeho citaci.