Číslo 17 v řetězovém e-mailu o ČT sedí na státy EU bez poplatku, ne na platbu z rozpočtu

Čeští elfové zveřejnili 5. srpna 2026 monitoring řetězových e-mailů za červen. Zpracovali jich 122 a jako nejrozšířenější uvádějí zprávu s videem, ve kterém někdo nahlas předčítá text o stávce zaměstnanců České televize. Podle jejich matematického modelu došel e-mail do víc než 60 000 schránek. Monitoring nahrávku zaznamenal a přepsal, ale čísla v ní neověřoval. To je ta část, kterou jsme udělali my.

Dva měsíce mezi příspěvkem a rozesláním

Adresa, kterou monitoring u nahrávky uvádí, vede na video na facebookové stránce Jiřího Maška – monitoring ho v přepisu označuje za poslance. Stránka u videa vypisuje datum 22. dubna, 234 tisíc zhlédnutí, 9,2 tisíce reakcí a 2 337 komentářů (stav k 10. srpnu 2026).

Rok u data Facebook nezobrazuje, takže se dá ověřit jinak: u nejvýše postavených komentářů stojí stáří „15 t“, tedy patnáct týdnů. Patnáct týdnů zpět od 10. srpna 2026 vychází na konec dubna, což k 22. dubnu 2026 sedí a k žádnému dřívějšímu roku ne.

Mezi zveřejněním videa a měsícem, ve kterém se e-mail rozesílal, jsou tedy zhruba dva měsíce. Řetězová zpráva nepotřebuje čerstvý materiál; potřebuje jen materiál, který dosud neobešel adresáře příjemců. Totéž ukázal i řetězový e-mail, který připisuje myšlenku odsunu Chamberlainovi – ten kolující text je starý celé roky.

Že nejde o okrajový kanál, dokládá monitoring odkazem na měření CEDMO Trends z roku 2024: alespoň jeden řetězový e-mail týdně tehdy uvedlo 30 procent Čechů a u lidí starších 65 let přicházelo 61 procent těchto zpráv od přátel a známých.

Jediná věta, která se dá ověřit

Nahrávka je z větší části názor na to, jak se má platit veřejnoprávní vysílání a co si kdo myslí o právu na stávku. Názor není pravdivý ani nepravdivý a tenhle magazín ho neposuzuje. Jedna věta v textu ale mluví o jiných státech a uvádí u nich počet – a to už ověřit jde.

Věta z kolujícího textu, kterou posuzujeme:

„Ano, potřebujeme veřejnoprávní služby ČT a ČR, dostanou peníze z rozpočtu jako v 17 státech EU.“

Znění z facebookového příspěvku z 22. dubna 2026; strojový přepis zvukové stopy v monitoringu Českých elfů je až na slovosled shodný.

Sedmnáct opravdu vyjde, jenže na státy bez poplatku

Nejbližší veřejný podklad k takovému počtu vydává Evropská vysílací unie (EBU), tedy sdružení veřejnoprávních vysílatelů. Její veřejná zpráva o koncesionářském poplatku uvádí, že v roce 2020 vybíralo poplatek 25 z 56 zemí oblasti EBU, a mezi státy Evropské unie to byla přesně polovina, tedy 14 z 28. Obě čísla jsou tehdejší a Británie je ve zprávě do Unie ještě započtená.

Od té chvíle stačí odečítat a každý krok má vlastní doklad:

• Británie z Evropské unie odešla, takže ze 14 zemí s poplatkem zbývá 13 z 27.
• Dánsko poplatek ukončilo. Dohodu o tom oznámilo dánské ministerstvo kultury v tiskové zprávě: licence se měla odbourávat postupně po pět let od roku 2019 a peníze pro veřejnoprávní DR a regionální stanice TV 2 se nadále stanovují v rozpočtovém zákoně. Zpráva EBU to potvrzuje z druhé strany: od roku 2022 měly dánské veřejnoprávní stanice dostávat peníze ze státního rozpočtu.
• Francie zrušila příspěvek na veřejnoprávní vysílání pro všechny už v roce 2022; udělal to zákon o rozpočtových opatřeních č. 2022-1157 ze 16. srpna 2022, jak popisuje francouzská finanční správa.
• Slovensko poplatky zrušilo k 1. červenci 2023 a nahradilo je nárokovatelným příspěvkem ze státního rozpočtu, který se každý rok upravuje o průměrnou míru inflace. Stojí to v oznámení komise při slovenském ministerstvu spravedlnosti z 19. června 2023.

Třináct mínus tři je deset a 27 mínus 10 je 17. Tolik států Evropské unie dnes koncesionářský poplatek nevybírá. Číslo z kolujícího textu tedy na něco sedí, a sedí přesně.

Výpočet stojí na předpokladech, které je poctivé napsat. Platí, jen pokud mezitím žádný stát Unie poplatek nezavedl, a stejně tak jen tehdy, pokud ho žádný další nezrušil, aniž jsme na to narazili; v druhém případě by jich bez poplatku bylo víc než sedmnáct. Přehled nedávných změn v téže zprávě EBU vyjmenovává samá zrušení – Rumunsko a Severní Makedonii v roce 2017, frankofonní část Belgie v roce 2018, Švédsko v roce 2019 a Norsko v roce 2020 – a žádné zavedení. Které konkrétní státy do dnešní desítky patří, se z veřejné verze vyčíst nedá: je tam jen mapa, ne jmenný seznam. Proto tu stojí počet, ne soupis.

Bez poplatku a z rozpočtu nejsou totéž

Tady se věta láme. Druhá veřejná zpráva EBU, o financování veřejnoprávních médií, netřídí hlavní zdroj příjmu na dvě skupiny, ale na tři: koncesionářský poplatek, veřejné peníze ze státního rozpočtu a fond mimo státní rozpočet.

Ta třetí skupina není okrajová a EBU u ní jmenuje dva příklady: finskou daň ve prospěch veřejnoprávního vysílání zavedenou v roce 2013 a švédský model platný od roku 2019. V obou případech jde o daň odvozenou od příjmu, která je podle klasifikace EBU vedená mimo státní rozpočet. Finsko i Švédsko jsou členy Unie a poplatek nevybírají, takže obojí patří do našich sedmnácti.

Z toho plyne rozdíl, na kterém celá věta stojí: sedmnáct je počet států Unie bez koncesionářského poplatku, ne počet států, které veřejnoprávní média platí z rozpočtu. Do druhé skupiny jich podle klasifikace EBU patří nejméně o dva méně. Česko mezi těch sedmnáct nepatří – poplatek vybírá dál.

Verdikt: zavádějící

Co si z toho vzít

Číslo, které „sedí“, ještě nemusí sedět na tu veličinu, kterou věta jmenuje. Ověřit počet neznamená najít ho někde ve zprávě; znamená to zjistit, co přesně se v ní počítalo. U tohohle případu byl rozdíl mezi „nemá poplatek“ a „platí z rozpočtu“ jediné slovo – a dva státy.

A druhá věc: zpráva, která obchází schránky, nemusí být nová. Tady mezi zveřejněním a rozesláním uplynuly dva měsíce a příjemci e-mailu neměli u textu ani datum, ani autora.