Citát bez pramene: větu připisovanou Voltairovi napsala jeho životopiskyně

Citát, který koluje bez místa a času, není citát. Je to formulace, kterou někdo někdy shrnul cizí postoj, a teprve další ruce z ní udělaly přímou řeč. Poznávacím znamením není styl ani obsah, ale prázdné kolonky: kdy to řekl, komu, ve kterém dopise nebo projevu. Tenhle díl seriálu ukazuje celý ten postup na jedné větě, kterou zná skoro každý.

Kde ta věta stojí poprvé

Nejstarší výskyt, ke kterému se dopátral server Quote Investigator, je v knize The Friends of Voltaire, kterou v roce 1906 vydala v Londýně anglická autorka Evelyn Beatrice Hallová pod mužským pseudonymem S. G. Tallentyre. Kapitola o filozofu Helvétiovi popisuje, jak jeho knihu De l'esprit v roce 1759 veřejně spálil kat a jak se Voltaire, který tu knihu sám nesnášel, postavil za právo jejího autora. Na straně 199 pak stojí doslova: „'I disapprove of what you say, but I will defend to the death your right to say it,' was his attitude now.“

Česky: byl to teď jeho postoj. Uvozovky tam jsou, sloveso mluvení nikde. Hallová popisuje, co si podle ní Voltaire myslel, ne co řekl nebo napsal, a pramen k té větě neuvádí. Celá pozdější kariéra citátu stojí na tom, že si čtenáři uvozovek všimli dřív než slova attitude.

Táž autorka, jiné znění, o třináct let později

Kdo chce vědět, jestli je věta citát nebo parafráze, má levnou zkoušku: podívá se, jestli ji tentýž autor podruhé napíše stejně. Citát se nemění, shrnutí ano.

Hallová se k tomu vrátila v roce 1919 ve výboru z Voltairovy korespondence Voltaire in His Letters. Táž scéna, tentýž Helvétius a věta v jiném znění: podle ní Voltaire hájil právo té knihy na život, a to doslova „on the essentially Voltairean principle: 'I wholly disapprove of what you say — and will defend to the death your right to say it.'“ Přibylo slovo wholly, spojení but se změnilo na and, čárka na pomlčku a hlavně věta dostala nálepku, která ji vysvětluje: voltairovská zásada. Ne Voltairův výrok.

Sama autorka to podle serveru Quote Investigator napsala natvrdo v dopise, který v roce 1939 otiskl časopis Modern Language Notes: slova jsou její. Ten ročník jsme neotevřeli, takže se opíráme o cizí rešerši. Obě knihy jsme naproti tomu četli v plném znění.

Jak to vypadá v češtině

Na českém citátovém webu citaty.net vede táž věta hned tři samostatné záznamy. Prvním je znění o poslední kapce krve pod jménem Voltaire, bez uvedeného pramene a s výzvou, ať čtenáři zdroj doplní. Druhým je záznam se třemi zněními naráz, převzatý z Wikicitátů, který u sebe má i vysvětlení, že věta pochází z Hallové knihy. Autorem je i tak uvedený Voltaire. Třetí záznam vede pod jménem Hallové a odkazuje na starší text Reflexu o citátech, které jejich údajní autoři nikdy neřekli.

Rozdělení pozornosti je z čísel na těch stránkách vidět na první pohled. U Voltaira je na webu 130 citátů, u Hallové jediný. Nejstarší z těch tří záznamů, ten bez pramene, nasbíral dvaatřicet srdíček a naposledy se upravoval 15. července 2026; správně zařazený jich má pět a záznam s vysvětlením dvě. Vysvětlení tedy na webu je, jen leží v záznamu, ke kterému se čtenář nedostane, když hledá slavnou větu.

Dopis, na který se odkazuje

Vedle anglického znění koluje francouzská verze oslovující jakéhosi abbé. Wikicitáty ji připisují sborníku Norberta Gutermana z roku 1963 a uvádějí, že se odvolával na Voltairův dopis panu Le Riche ze 6. února 1770.

Ten dopis jsme otevřeli. Ve francouzské edici Voltairovy korespondence má číslo 7773, je adresovaný do Amiens a datovaný 6. února. Je krátký a je v něm řeč o tom, že adresát vyměnil jedny Welche za druhé (Voltairovo posměšné označení pro zabedněnce), že všude potká tvrdohlavé barbary, že moudrých bude vždycky málo a že Bůh prý drží s velkými prapory. Věta o obraně cizího práva psát v něm není. Poznámka editora navíc uvádí, že Le Riche býval ředitelem domén v Besançonu, tedy úředníkem, ne duchovním, takže na něj nesedí ani oslovení. Jedna výhrada: běžné záhlaví té stránky nese rok 1769, kdežto edice řadí dopis do roku 1770, a rozdíl jsme nerozhodli.

Tři otázky, které citát buď přežije, nebo ne

• Kde a kdy to zaznělo. Když u výroku není dílo, dopis, projev ani datum, není to citát, ale shrnutí. Výzva „pomozte nám doplnit zdroj“ je přiznání, ne detail.
• Kolik má znění. Když jeden web vede tři různá česká znění téhož výroku a u žádného neuvádí, z čeho se překládalo, je to shrnutí, které se cestou přeformulovalo. Doslovná citace tuhle volnost nemá.
• Co je v tom prameni doopravdy. Odkaz na dopis je jen odkaz. Digitalizovaná vydání starých knih jsou dnes volně přístupná, takže se dá otevřít i dvě stě let stará korespondence a přečíst si, jestli tam hledaná věta je.

Předchozí díly seriálu ukázaly, jak se ztrácí datum u recyklovaného videa a jak se pozná spor, který ve skutečnosti nikdo nevede. Ztráta pramene u citátu patří do téže rodiny a je z nich nejnenápadnější: nikdo nic nepřekroutil, jen se cestou vytratila jedna kolonka.

Verdikt: vyvráceno. Autorství věty patří Evelyn Beatrice Hallové, ne Voltairovi.

Zdroje

• S. G. Tallentyre (Evelyn Beatrice Hallová): The Friends of Voltaire, Londýn 1906, strana 199.
• Táž autorka: Voltaire in His Letters, 1919, strana 65.
• Quote Investigator, rozbor původu výroku z 1. června 2015.