Každé dva týdny zemře v Česku v průměru 392 ze sta tisíc lidí nad osmdesát let

Tvrzení postavené na časové blízkosti má pokaždé stejnou stavbu: někdo něco podstoupil a krátce nato zemřel. Jedno číslo v něm ale chybí, a je to zrovna to, bez kterého se nedá nic posoudit – kolik lidí ze stejně staré skupiny by v tomtéž okně zemřelo tak jako tak.

Že se ta záměna používá i u nás, doložil Jan Cemper na Manipulátorech 3. února 2026. Jindřich Rajchl na semináři v Poslanecké sněmovně vydával úmrtí sedmadvacetiletého norského biatlonisty za doklad nebezpečnosti očkování proti covidu, ačkoli podle ověření nebyla příčina smrti oficiálně stanovena a úmrtí s očkováním nespojili lékaři, policie ani norský biatlonový svaz. Ověření to pojmenovalo jako záměnu časové souvislosti za příčinnou. Kolik shod v dané věkové skupině nastane samo od sebe, se ale v takových rozborech skoro nikdy neuvádí – tak jsme si to spočítali.

Odkud čísla jsou a jak se z nich počítá

Eurostat vydává bez klíče dvě řady, které k tomu stačí: počty zemřelých po jednotlivých rocích věku (demo_magec) a počty obyvatel k 1. lednu (demo_pjan). Za rok 2024 vychází v Česku 112 211 zemřelých; Český statistický úřad uvádí 112,2 tisíce, takže obě sady sedí.

Postup je jednoduchý. Roční míra úmrtnosti je počet zemřelých ve skupině dělený počtem lidí v ní; pro dvoutýdenní okno se násobí čtrnácti a dělí třemi sty pětašedesáti. Jmenovatelem je střední stav obyvatelstva, tedy průměr stavu k 1. lednu 2024 a 2025 – kdyby se počítalo jen ze stavu k lednu, vyšlo by u nejstarší skupiny 403 místo 392, protože ta skupina během roku roste. Součet skupin dává přesně celkových 112 211 úmrtí.

věk	zemřelí 2024	střední stav	na 100 000 za 14 dní	celkem za 14 dní
0–19	537	2 315 224	0,9	21
20–39	1 696	2 500 394	2,6	65
40–59	9 888	3 220 738	11,8	379
60–69	14 944	1 247 622	45,9	573
70–79	33 436	1 115 164	115,0	1 282
80 a víc	51 710	505 887	392,1	1 983

Proč se příběhy sbírají u nejstarších

Poslední řádek je celá pointa. Ze sta tisíc lidí nad osmdesát let zemře během čtrnácti dnů 392, ať se v té době stalo cokoli. Je to celoroční průměr; nejvíc úmrtí připadá podle statistického úřadu na leden a prosinec, nejmíň na červen. Přepočteno na celou zemi je to 1 983 lidí každé dva týdny jen v téhle jediné věkové skupině a 4 304 ve všech dohromady, tedy zhruba 307 denně.

Ať tedy dnes v Česku proběhne cokoli, co se týká statisíců starších lidí – očkování, výměna léku, návštěva ordinace, změna počasí –, do čtrnácti dnů po tom zemřou stovky z nich. Žádnou příčinu navíc k tomu není potřeba. Kdo z takového souboru vybere jeden případ a postaví ho vedle té události, nemá důkaz; má jeden z tisíce výsledků, které kalendář vydá sám.

U mladých lidí ten argument neplatí

Tady je potřeba být poctivý, protože obrácené použití téhle úvahy by bylo stejně vadné. U lidí mezi dvaceti a čtyřiceti lety je pozadí nízké: 2,6 na sto tisíc za čtrnáct dní, v pětiletce 25 až 29 dokonce 2,1. V celé zemi jde o 65 lidí za dva týdny, tedy necelých pět denně. Poměr mezi nejstarší a nejmladší dospělou skupinou je stopadesátinásobný. Stejně se dá poměřit i výskyt konkrétní diagnózy – u spojování nemoci mladého aktivisty s očkováním to ukázala data onkologického registru.

Úmrtí mladého člověka je tedy vzácné a samo o sobě si pozornost zaslouží. Vzácné ale neznamená nemožné a nula to není: každý rok jich je v téhle skupině 1 696. Když se z jednoho takového případu vyvozuje příčina, není chybou to, že se o něm mluví, ale to, že se závěr dělá bez pitvy, bez posouzení a bez porovnání s tím, kolik podobných případů nastane bez jakékoli souvislosti.

Kdy se z časové shody stane podezření

Časová shoda se nezahazuje – naopak je to vstupní surovina dozoru nad léky. Neplatí to ale obráceně: záznam v databázi hlášení je podezření, ne potvrzený případ. Státní ústav pro kontrolu léčiv v popisu farmakovigilance uvádí, že hlásit se má i pouhé podezření, protože rozhodnout o příčinném vztahu bývá obtížné; u pacientského hlášení proto úřad kontaktuje ošetřujícího lékaře a informace ověřuje. Podezření na nový nežádoucí účinek vzniká podle téhož popisu ze souhrnné analýzy hlášení, ne z jednoho případu, a jedním z jeho projevů je vyšší než očekávaná četnost výskytu.

V tom slově „očekávaná“ je celý rozdíl mezi statistikou a anekdotou. Signál nevzniká z toho, že se něco stalo po něčem, ale z toho, že se to stalo častěji, než kolik pozadí samo vydává. Tabulka výš je zjednodušená verze téhož výpočtu – bez rozlišení diagnóz, pohlaví a zdravotního stavu, který u konkrétní skupiny pacientů bývá horší než u stejně starého průměru.

Na co se ptát

U každého tvrzení tvaru „stalo se to krátce po tom“ vedou k odpovědi tři otázky. Kolik lidí je ve skupině, ze které se případ vybral? Kolik takových případů by v tom okně nastalo samo od sebe? A stanovil někdo příčinu, nebo se jen shodují data v kalendáři?

Odpověď na první dvě si každý spočítá z otevřených dat za pár minut, třetí bývá v textu vynechaná. A jednu věc čísla nedokážou: menší pozadí neznamená, že příčina existuje. Znamená jen, že náhoda je méně pravděpodobným vysvětlením – tedy důvod se ptát dál, ne odpověď.

Zdroje: řady demo_magec a demo_pjan Eurostatu (Česko, rok 2024, obě pohlaví, staženo 5. září 2026); Pohyb obyvatelstva – rok 2024, Český statistický úřad, 10. dubna 2025; Nežádoucí účinky léčiv, Státní ústav pro kontrolu léčiv; ověření Manipulátorů z 3. února 2026.