Voltaire udělal z doslechu o bubnu ze Žižkovy kůže vojevůdcův rozkaz

V Česku skoro každý zná pověst, podle níž si Jan Žižka přál, aby mu po smrti stáhli kůži a potáhli jí válečný buben. Má i pokračování: nepřátelé prý prchali, jakmile ten buben uslyšeli. Jenže vlastní dokladovou cestu téhle historky si málokdo prošel, a přitom je celá v otevřených pramenech – a ukazuje něco jiného než hrdinský příkaz.

Verdikt: vyvráceno

Nejstarší zápis začíná slovem „vypravují“

Žižka zemřel v říjnu 1424 u Přibyslavi. Nejstarší známý zápis o bubnu je v Historii české Eneáše Silvia Piccolominiho, pozdějšího papeže Pia II., dokončené roku 1458 – tedy víc než třicet let po události. A ta věta v 46. kapitole nezačíná tvrzením, ale slovesem ferunt, „vypravují“. Autor pak píše, že Žižka měl v nemoci nařídit stáhnout své tělo z kůže, maso nechat ptákům a z kůže udělat buben, jehož zvuk zažene nepřátele na útěk.

Na tu kapitolu upozorňoval už František Palacký, když pověst odbyl jako „zpozdilou báchorku“, kterou po Silviovi opakovali kronikáři Václav Hájek z Libočan a František Pubička (Spisy drobné III, s. 578). Historik Josef Pekař pro ni v Žižkovi a jeho době používá název „Sylviova verse“ – tedy verze jednoho autora, ne údaj z více pramenů.

U Voltaira už výhrada chybí

V osmnáctém století se historka dostala do knihy, kterou četla celá Evropa. Voltaire v 73. kapitole spisu Essai sur les mœurs píše, že Žižka nařídil udělat po své smrti buben ze své kůže – a dodává, že ho uposlechli. Slovo „vypravují“ zmizelo, doslech se změnil v událost se dvěma kroky: rozkaz a jeho splnění.

V jiné své knize, Annales de l’Empire, šel Voltaire ještě dál a vložil umírajícímu Žižkovi celou promluvu o bubnu do úst, v uvozovkách a v první osobě. Žádný pramen takový výrok nezaznamenal a sám Voltaire ho v téže větě uvozuje obratem „o čemž se tvrdí“. Výhradu tedy znal – jen ji postavil vedle přímé řeči, která ji přebije.

Encyklopedie to opsala a přiznala se k tomu

Slavná francouzská Encyklopedie má heslo Hussite (svazek 8, s. 357) od Louise de Jaucourt. Porovnali jsme jeho znění s Voltairovou kapitolou: ze 132 slov souvislé pasáže je jich 106 shodných, tedy čtyři pětiny, a většina rozdílů jde na vrub dobovému pravopisu. Pod heslem to encyklopedie sama přiznává poznámkou, že jde o výtah z Histoire générale. Čtenář, který si tvrzení ověřoval ve dvou knihách, tak měl v ruce jednu.

Zajímavější je, že týž Jaucourt napsal do téže encyklopedie heslo Trantanaw (svazek 16, s. 564) o domnělém Žižkově rodišti – a tam už bubnu předřadil slůvko dit-on, „prý“. Jeden autor, jedno dílo, dvě různé míry jistoty u téhož tvrzení. Rozdíl je v tom, odkud každé heslo opisoval.

Česká poznámka z roku 1864 to už označila za báji

Do češtiny dorazila pověst hlavně přes obrozenskou literaturu; Jan Kollár ji použil ve Slávy dceři. Poznámkový aparát k jedné české básni o Žižkovi z roku 1864 přitom čtenáři říká rovnou, že „všeobecně rozšířená pověst o stažení kůže Žižkovy jest jen pouhou bájí“, a cituje starší kroniku, podle níž byl vojevůdce vezen k pohřbu „poctivě a ne bez kůže“. Táž poznámka jedním dechem dodává, že pruský král Fridrich II. psal Voltairovi, že buben našel v Praze a odvezl ho do Berlína; doklad pro to není žádný (Žižka: báseň ve 4 zpěvích, s. 211).

V digitalizovaném fondu Moravské zemské knihovny jsme sousloví „Žižkův buben“ našli na 79 stranách, nejstarší z 27. července 1861 v Humoristických listech. Tam ovšem nejde o historii: buben tam hřímá za postavou, která metlou vymetá špínu z koutů. Spojení „kůže Žižkovy“ vrací jedenáct stran, z toho pět volně čitelných; čtyři z té pětice o bubnu mluví jako o pověsti nebo báji a pátá je humoristická narážka. V češtině tedy sousloví žije spíš jako obraz než jako údaj.

Co z toho plyne

Nedá se dokázat, že Žižka něco takového neřekl; dokázat jde jen to, co prameny obsahují. A ty obsahují jediný zápis o jednu generaci mladší než událost, uvedený jako doslech, a pak řetěz přebírání, ve kterém výhrada postupně mizí a na jejím místě vyroste přímá řeč. Tvrzení, že Žižka buben nařídil a že se tak stalo, tuhle oporu nemá.

Mechanika je stará skoro tři sta let, ale poznatelná i dnes: jeden nedatovaný doslech, jeden slavný autor, který ho podá bez výhrady, a jedno odkazování na „další zdroj“, který je ve skutečnosti opis toho prvního. Rozdíl proti dnešku je jen v rychlosti.

Zdroje: Eneáš Silvius Piccolomini, Historia Bohemica (vydání 1592), kap. 46; Voltaire, Essai sur les mœurs, kap. 73; Voltaire, Annales de l’Empire, oddíl Sigismond; Encyklopedie, heslo Hussite a heslo Trantanaw; František Palacký, Spisy drobné III; Josef Pekař, Žižka a jeho doba IV; Žižka: báseň ve 4 zpěvích (1864).