Padělaná Konstantinova donace jmenuje v dataci konzuly, kteří spolu nikdy neúřadovali

Verdikt: vyvráceno

Listina, kterou papežství stavělo na štědrost císaře Konstantina, má na konci datum. Stojí v něm, že ji císař vydal v Římě třetího dne před dubnovými kalendami, tedy 30. března, a že tehdy zastával konzulát „náš pán Flavius Konstantin Augustus počtvrté a Gallicanus, mužové nejjasnější“. Ta jediná věta padělek usvědčuje. Konzulové se v pozdní antice zapisovali rok po roce, protože se jimi datovaly úřední listiny, a jeden takový seznam je o tisíc let starší než první rozbor, který listinu zpochybnil.

Co listina slibuje

Padělek se jmenuje Constitutum Constantini a jeho latinské znění je dostupné celé. Císař v první části vypráví, jak ho římský biskup Silvestr I. pokřtil a zbavil malomocenství. Ve druhé mu za to předává Lateránský palác, diadém, purpurový plášť a další císařské odznaky, k tomu Řím, Itálii a západní provincie. Římskému biskupovi navíc přiznává přednost před stolci v Antiochii, Alexandrii, Konstantinopoli a Jeruzalémě.

Ve středověku text nesla Gratianova sbírka církevního práva a právě z ní ho znali kanonisté i jeho pozdější kritici. Kdo ho psal, chtěl doložit stav, který mezitím vznikl jinak.

Datum, na kterém se to láme

Konstantin byl konzulem osmkrát. Kdy přesně, se dá přečíst v konzulském seznamu z římské Chronografie roku 354, tedy ze sbírky sestavené sedmnáct let po císařově smrti. U roku 315 v ní stojí Constantino IIII et Licinio IIII, Konstantin počtvrté a Licinius počtvrté. Žádný Gallicanus.

Jméno Gallicanus ten seznam zná, jenže na dvou jiných místech: u roku 317 vede Gallicano et Basso a u roku 330 Gallicano et Symaco. Konstantinův čtvrtý konzulát a kterýkoli z obou Gallicanů dělí nejméně dva roky. Dvojice, kterou listina uvádí, v seznamu prostě není.

Druhé možné čtení té formule dopadne stejně. Kdyby se slovo „počtvrté“ vztahovalo na oba muže, musel by být Gallicanus čtvrtým konzulem – a ve čtvrtém století je v seznamu dvakrát, navíc nejspíš jako dva různí lidé. Ať se ta věta čte jakkoli, rok z ní nevyjde.

Město, které v listině zároveň stojí i nestojí

Druhý rozpor je uvnitř samotného textu. Ve dvanáctém oddílu patří Konstantinopol mezi čtyři přední stolce církve. O šest oddílů dál císař oznamuje, že se teprve v provincii Byzantia na nejlepším místě má postavit město nesoucí jeho jméno. Listina tak jedním dechem tvrdí, že město je sídlem patriarchy, a že ještě nestojí.

Postavení, které si Konstantinopol nárokuje, vzniklo ještě později. Přednost hned po římském biskupovi jí přiznal až třetí kánon koncilu, který se v ní sešel roku 381, tedy šestašedesát let po datu, kterým se listina datuje.

Kam mířil Valla

Nejznámější rozbor napsal roku 1440 humanista Lorenzo Valla ve službách neapolského krále, který se s papežem přel o italská území. Dvojjazyčné vydání z roku 1922 ho má celý. Valla si datovací věty všiml a přečetl ji tak, že počtvrté byli konzuly oba: podivil se, že by dva muži byli třikrát konzuly zvlášť a počtvrté spolu, a přidal úvahu, že malomocný císař by úřad nepřijal.

Tvrdší argument mu tím unikl. Nešlo o to, kolikátý konzulát kdo měl, ale o to, že se ta dvojice v dochovaném seznamu nikdy nesešla – a seznam byl k dispozici. Kde Valla neminul, je Konstantinopol. „Jak by se dalo mluvit o Konstantinopoli jako o jednom z patriarchálních stolců, když nebyla ani patriarchátem, ani stolcem, ani křesťanským městem, ani tak nazvaná, ani založená, ani zamýšlená?“ ptá se doslova a dokládá to onou pasáží o stavbě města, kterou padělatel napsal sám.

Jak dlouho to vydrželo

Že jde o padělek, dnes uvádějí i církevní příručky. Katolická encyklopedie ho klade mezi roky 750 a 850, nejstarší dochovaný rukopis vede jako opis z devátého století v pařížské Bibliothèque nationale a dodává, že v papežské kanceláři se listina poprvé prokazatelně použila až za Lva IX. roku 1054. Před Vallou ji za podvrženou označil Mikuláš Kusánský roku 1433 a nezávisle na obou anglický biskup Reginald Pecock.

Na stáří textu ukazuje i jeho slovník. Úvod ke zmíněnému vydání vypočítává obraty, které do čtvrtého století nepatří: synclitus místo senatus, banda místo vexillum, císařští úředníci označovaní jako satrapové. Takhle se psalo v kanceláři papežů Štěpána II. a Pavla I., tedy v letech 752 až 767.

Vallův spis přitom vyšel tiskem až roku 1517, sedmasedmdesát let po napsání. Padělek, který se v jedné větě usvědčuje sám, tak přežil o několik století rozbor, který ho odhalil – a dobový seznam konzulů, který ho vyvrací nejrychleji, ležel celou tu dobu opsaný v knihovnách.

Zdroje

• Plné latinské znění listiny: Constitutum Constantini, The Latin Library
• Konzulské seznamy: Chronografie roku 354, část 8 (Fasti consulares)
• Rozbor a text: The treatise of Lorenzo Valla on the Donation of Constantine, Yale University Press 1922
• Kánony koncilu roku 381: Fordham Medieval Sourcebook
• Datace a rukopisy: Catholic Encyclopedia, heslo Donation of Constantine