Sovětský svaz přiznal tajný protokol k paktu s Německem až po padesáti letech
Když americké ministerstvo zahraničí vydalo v lednu 1948 dokumenty z archivu Hitlerova ministerstva zahraničí, byl mezi nimi i tajný dodatkový protokol z 23. srpna 1939. Dvě knižní odpovědi, které na to vyšly ještě téhož roku, mají dohromady přes padesát tisíc slov a slovo protokol v nich o srpnu 1939 nestojí ani jednou. Sovětský stát existenci dokumentu uznal až 24. prosince 1989.
- Verdikt
- vyvráceno
- Ověřeno
- 23. 8. 2026
Třiadvacátého srpna 1939 podepsali v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov smlouvu o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem. K téže schůzce patří druhý dokument, který tehdy ohlášený nebyl: tajný dodatkový protokol, jímž si obě země rozdělily sféry zájmu ve východní Evropě. Jeho čtvrtý bod říká, že s protokolem budou obě strany nakládat přísně tajně. Existenci toho dokumentu uznal sovětský stát až po padesáti letech.

Co bylo v ukořistěném archivu
Koncem ledna 1948 vydalo americké ministerstvo zahraničí sborník Nazi-Soviet Relations 1939–1941 jako svou publikaci č. 3023. Editoři Raymond James Sontag a James Stuart Beddie do něj vybrali dokumenty z archivu německého ministerstva zahraničí, který v roce 1945 zajaly americké a britské jednotky. Podle analytického seznamu dokumentů stojí tajný dodatkový protokol z 23. srpna na straně 78: severní hranice Litvy jako hranice sfér vlivu, na polském území linie řek Narev, Visla a San, sovětský zájem o Besarábii.
Svazek ten protokol dokládá ještě podruhé, a jiným dokumentem. Na stranách 114 a 115 je telegram, kterým Ribbentrop 5. října 1939 instruoval německé vyslanectví v Kaunasu. Stojí v něm, že při podpisu paktu o neútočení došlo i k „přísně tajnému vymezení příslušných sfér vlivu ve východní Evropě“ (přeloženo) a že hranicí na polském území měla být takzvaná linie čtyř řek, Pisa–Narev–Visla–San. Jsou to dva různé spisy z různých měsíců, které si odpovídají.
Dvě odpovědi z téhož roku
Moskva odpověděla brožurou Falzifikátoři dějin, kterou vydalo Informační byro při Radě ministrů SSSR. Rozpoznaný text německého vydání berlínského nakladatelství Dietz má 19 158 slov; ruské znění se mi sehnat nepodařilo. Brožura odmítá americký sborník jako jednostrannou falzifikaci dějin a o dokumentech píše, že je Hitlerovi úředníci „vyrobili v nejtajnějších komnatách německé diplomatické kanceláře“ (přeloženo). Slovo protokol v ní stojí jednou, v uvozovkách, a míří na jednání v Berlíně na podzim 1940. O dokumentu z 23. srpna 1939 tam není ani zmínka.
Stejně dopadlo slovo „tajný“. Má jedenáct výskytů a ani jeden nemíří na srpen 1939; jde o britsko-německá jednání, o německou diplomatickou kancelář a o nadpis samotného amerického sborníku. Rozdělení sfér vlivu brožura zná – jako obvinění, že se o něm chtěl s Hitlerem dohodnout lord Halifax.
Druhá odpověď vyšla v New Yorku. Britský právník a poslanec D. N. Pritt vydal u International Publishers knihu The State Department and the Cold War, jejíž podtitul ji označuje přímo za komentář k americkému sborníku. Rozpoznaný text má 31 245 slov. Pritt cituje pakt o neútočení celý, všech sedm článků, a odvolává se na strany 72 až 75 i 120 až 122. Slovo protocol v knize není ani jednou; hledal jsem i podoby zkomolené strojovým čtením skenu a nevrátily nic. Řetězec secret má patnáct výskytů, z toho deset je titul Secretary. Zbylých pět patří britsko-německým jednáním, koloniální dohodě, poradě Hitlerových generálů a německým smlouvám s balkánskými státy.
Prosinec 1989
Sjezd lidových poslanců SSSR přijal 24. prosince 1989 usnesení č. 979-I o politickém a právním hodnocení sovětsko-německé smlouvy o neútočení. Vyšlo ve Věstníku sjezdu, číslo 29, pod pořadovým číslem 579. Stojí v něm, že se při uzavírání smlouvy i při její ratifikaci skrývala skutečnost, že byl současně podepsán tajný dodatkový protokol vymezující sféry zájmu od Baltského k Černému moři a od Finska po Besarábii. Sjezd protokol odsoudil a prohlásil ho za právně neplatný od okamžiku podpisu.
V usnesení je o odstavec dál věta, kterou se přiznání samo oslabuje: originály protokolu se podle něj nenašly ani v sovětských, ani v zahraničních archivech a jeho podpis potvrzují grafologická, fototechnická a lexikální expertiza kopií, map a dalších dokumentů. Sjezd tedy uznal dokument, o kterém zároveň napsal, že ho nemá.
Kde protokol leží dnes
Ruská Prezidentská knihovna B. N. Jelcina vede tajný dodatkový protokol ve svém digitálním fondu s datem 23. srpna 1939 a s archivní signaturou Archivu zahraniční politiky Ruské federace: fond 3a, inventář 1, složka 18, spis 243. Dokument, jehož existenci sovětský stát padesát let neuznal, tedy dnes vydává ruská státní instituce. Tvrzení, že je protokol výmysl americké publikace z roku 1948, tím padá.
Verdikt: vyvráceno
Nepravda, která nemá vlastní větu
Obě knihy z roku 1948 jsou plné pravdivých údajů. Mnichov popisují správně, britsko-německá jednání doloženě, citace sedí. Nepravdivé je až to, co v nich chybí, a to se nepozná čtením – pozná se to hledáním jednoho slova. U dlouhé odpovědi na zveřejněný dokument je tohle nejlevnější kontrola, jakou má čtenář po ruce: najít v té odpovědi jméno toho dokumentu.
Datum má i svou evropskou stopu. Třiadvacátý srpen je od prohlášení Evropského parlamentu z 23. září 2008 Evropským dnem památky obětí stalinismu a nacismu; parlament se na ně odvolal i v usnesení o svědomí Evropy a totalitě ze 2. dubna 2009.
Našli jste v záznamu chybu?
Napište, o který záznam jde, co je v něm špatně a z čeho to plyne formulářem na stránce o opravách. Odpovídáme do sedmi dnů a provedené opravy vedeme veřejně.