Snímky papírových víl vydal Conan Doyle za důkaz. Kodak jejich pravost nepotvrdil

U potoka za domem v yorkshirské vesnici Cottingley vznikly v roce 1917 dva snímky, které se o tři roky později dostaly do vánočního čísla časopisu Strand Magazine a vyvolaly polemiku v tisku. Pětiletá pauza mezi nimi a knihou The Coming of the Fairies stačila k tomu, aby se z domácí legrace dvou dívek stal případ, o kterém psal tvůrce Sherlocka Holmese jako o dokladu, že víly existují. Kniha je dnes celá k přečtení a stojí v ní i to, co se z ní obvykle necituje.

Snímky pořídily sestřenice Elsie Wrightová, tehdy patnáctiletá, a desetiletá Frances Griffithsová deskovým fotoaparátem Midg, který Elsiin otec krátce předtím koupil. Bylo jich celkem pět: dva v červenci a v září 1917 a po vypuknutí zájmu ještě tři v srpnu 1920. Víly na nich nakreslila Elsie a podle popisu sbírky National Science and Media Museum, který ty snímky i oba fotoaparáty spravuje, je dívky připevnily do trávy a na větve vlásenkami.

Posudky, které Doyle otiskl proti sobě

Případ neprošel bez ověřování, právě naopak. Negativy dostal do ruky fotograf Snelling, který měl za sebou přes třicet let u firmy Autotype a ve velké továrně Illingworth's, a podle dopisu otištěného v knize si byl jistý dvěma věcmi: že jde o jedinou expozici a že se všechny postavy víl během ní pohybovaly. Edward Gardner, člen výkonného výboru britské Teosofické společnosti, k tomu dodal, že Snelling za to ručí svou pověstí.

Jenže hned na dalších stránkách stojí zbytek. Doyle vzal desky do kanceláře společnosti Kodak v londýnské Kingsway, kde je prohlédli dva odborníci. Nenašli stopu po montáži ani po jiném triku, ale zároveň uvedli, že kdyby se do toho pustili se vším, co znají a mají, takové snímky by přirozenou cestou vyrobit dokázali; potvrdit, že jsou nadpřirozené, proto odmítli. Firma Illingworth's podle Gardnerova dopisu odmítla svědčit také a prohlásila, že podobný negativ by uměla vyrobit šikovnou studiovou malbou a modelováním. Doyle to všechno v knize otiskl a pak napsal, že se opírá především o Snellingův posudek.

Kontrola měřila jinou věc, než na které případ stál

Když po prvních dvou snímcích přišly žádosti o další důkaz, Gardner za dívkami zajel a dal jim dva nové fotoaparáty s deskami, které předem tajně označil, aby se poznalo případné podstrčení. Snímky z léta 1920 pak opravdu přišly na označených deskách. To je poctivé opatření, jen mířilo vedle: značka na desce a posudek o jediné expozici prokazují, že se nemíchaly negativy. O tom, co stálo před objektivem, neříkají nic.

Nejblíž byl mimochodem amatér. Doyle zmiňuje fotografa, který snímky odmítl přijmout kvůli propracovanému pařížskému účesu vílích postav. Muzeum k vílí postavě ze snímku z roku 1920 dodává, že její účes ve stylu dvacátých let budil pozornost i tehdy: skeptici namítali, že vílí říše asi nedrží krok s lidskou módou. Ověřovalo se optické zpracování negativu, a přitom rozhodující byl obsah obrázku.

Předloha byla v knize, ve které má povídku i Doyle

Odkud se vzala podoba víl, popisuje muzeum: Frances měla výtisk sborníku Princess Mary's Gift Book a dívky se ilustracemi z něj inspirovaly, když si kreslily vlastní. Sborník vydalo nakladatelství Hodder & Stoughton a podle jeho vlastní tiráže šel celý výtěžek z prodeje do královnina fondu Work for Women, který působil společně s National Relief Fund. Digitalizovaný výtisk je datovaný rokem 1914, muzeum u výtisku Frances uvádí 1915.

V obsahu sborníku stojí na straně 101 báseň A Spell for a Fairy od Alfreda Noyese s malbou a kresbami Clauda A. Sheppersona. Na straně 23 téhož sborníku je povídka Bimbashi Joyce a jejím autorem je A. Conan Doyle. Kniha, ze které si dívky vypůjčily podobu víl, tedy nesla i text muže, který ty snímky později hájil. V knize o vílách tu souvislost neuvádí.

Přiznání přišlo v roce 1983

Jména dívek Doyle v časopise i v knize změnil na Alice a Iris a rodinu nazval Carpenterovi, aby je uchránil před návštěvami a dopisy. V knize sám otiskl text z londýnského listu Evening News z 8. prosince 1920, podle kterého se to nepovedlo; pisatel k tomu dodal, že Doyle yorkshirské lidi zjevně nezná.

Rozuzlení přinesla až osmdesátá léta. Fotografický novinář Geoffrey Crawley vydal v British Journal of Photography sérii článků o případu a Elsie, tehdy už Hillová, mu na to odpověděla. Její dopis ze 17. února 1983 je ve sbírce Science Museum Group a podle popisu muzea v dopise z roku 1983 uvedla, že nastrojených bylo všech pět snímků. Frances do konce života trvala na tom, že snímek Fairy Sunbath ze srpna 1920 je pravý; je to jediná fotografie, na které se obě ženy neshodly.

Verdikt: vyvráceno

Co z toho platí i dnes

Podstatná není naivita roku 1920, ale tvar toho omylu. Odborný posudek zněl „nenašel jsem stopu po úpravě“ a do textu se z něj stalo „je to pravé“. To jsou dvě různá tvrzení a první z nich to druhé neobsahuje. Odborníci Kodaku to řekli rovnou, když uvedli, že by takové snímky uměli vyrobit sami. Dnes se totéž děje s nálezy typu „forenzní analýza nenašla známky střihu“ u videa, které nikdo nestříhal, protože scéna byla nastrojená před kamerou.

Druhá věc je, kdo se ověření účastnil. Gardner byl teosof, kterého víly zajímaly předem, a Doyle byl spiritista. Ani jedno z toho z nich nedělá lháře a Doyle svou pozici v knize nezastíral. Znamená to jen, že posudek si vybírali lidé, kteří už věděli, co chtějí slyšet, a že odmítnutí od dvou firem zůstalo v knize jako podružnost. Padělek, který projde odbornou kontrolou, není v dějinách nijak výjimečný: v britských sbírkách vydržel čtyři desetiletí i piltdownský člověk.

Zdroje: Arthur Conan Doyle, The Coming of the Fairies (1922, plný text v Project Gutenberg); popis sbírky National Science and Media Museum; Princess Mary's Gift Book a její sken v Internet Archive.