Padělatele piltdownského člověka DNA neurčila. Ukázala jen, odkud byl orangutan

Podvrh, který v britských sbírkách vydržel čtyři desetiletí, má od roku 2016 podrobný technický popis. Vedla ho Isabelle De Grootová z Liverpool John Moores University s patnácti spoluautory, mezi nimi s lidmi z londýnského Natural History Museum, a vyšel v otevřeně přístupném časopise Royal Society Open Science. Z toho, co studie skutečně změřila, zbylo v převyprávěních jednoduché sdělení: DNA konečně usvědčila padělatele. Studie sama je poskládaná jinak.

Co se v prosinci 1912 ohlásilo

V únoru 1912 napsal právník a sběratel starožitností Charles Dawson paleontologovi Arthuru Smithu Woodwardovi do Britského muzea, že našel doslova „thick portion of a human(?) skull which will rival H. heidelbergensis in solidity“, tedy silný kus lidské lebky, který se heidelberskému člověku vyrovná mohutností. Typový nález Homo heidelbergensis se objevil v Německu pět let předtím a Británie v závodě o předky lidstva neměla co ukázat.

V prosinci 1912 oba muži nález představili Geologické společnosti v Londýně. Mozkovna vypadala moderně, čelist opičí, a přesně to tehdejší představa o vývoji člověka čekala: nejdřív se zvětší mozek, zbytek se polidští později. Druh dostal jméno Eoanthropus dawsoni. V letech 1913 a 1914 přibyl špičák velikostí mezi lidským a opičím. V roce 1915 poslal Dawson Woodwardovi dvě pohlednice o druhé lokalitě zhruba 3 km od té první. Sám zemřel v srpnu 1916.

Čtyřicet let na odlitcích

Originály se držely pod zámkem, anatomové pracovali s odlitky a nález se mezitím usadil ve vědecké ortodoxii. Trvalo podle autorů studie zhruba čtyřicet let, než byl podvod veřejně odhalen: v roce 1953 vydali Joseph Weiner, Kenneth Oakley a Wilfrid Le Gros Clark v Bulletinu Britského muzea práci nazvanou v překladu Řešení piltdownského problému. Ukázali, že opičí čelist i špičák někdo uměle upravil, obarvil a do štěrku uložil spolu s částmi moderní lidské lebky.

Tři otázky, a ani jedna nezněla kdo

Tým z roku 2016 si v úvodu vytyčil tři otázky. Jestli opičí čelist, špičák a stolička z druhé lokality pocházejí z orangutana, a jestli ze stejného zvířete. Kolik lidských lebek posloužilo k výrobě úlomků. A jestli je v úpravě materiálu poznat jednotný rukopis, který by je svázal s jedním padělatelem, nebo s několika.

Ani jedna z těch otázek nezní „kdo to udělal“. Studie to říká rovnou: odpovědi mají zúžit počet možných scénářů a mohly by pomoci určit padělatele. Mají pomoci, ne rozhodnout.

Kde DNA pomohla

Ze špičáku a ze stoličky z druhé lokality se podařilo získat mitochondriální DNA. Ta ukázala orangutana bornejského (Pongo pygmaeus), ne sumaterského, a haplotyp podle rozboru nejspíš pochází ze západního Bornea, konkrétněji z jihozápadního Sarawaku. Autoři k tomu sami připojili výhradu: bornejští orangutani přišli o velkou část území a takové drobení areálu umí rozložení genetických linií v krajině rychle přeskládat, takže určení místa je pravděpodobnost, ne adresa.

Že zvíře na Borneu i vyrostlo, autoři nedovozují z genů, ale z chovatelské historie: v Evropě se orangutan poprvé úspěšně rozmnožil až v roce 1926.

A kde selhala

U lidských kostí nedala DNA vůbec nic. Autoři to popisují bez zaobalení: měření ukázalo, že genetický materiál v úlomcích mozkovny není zachovaný v použitelném množství, a rozbory jsou tedy „uninformative“ jak k počtu použitých lidí, tak k jejich původu. Údaj o dvou, možná třech lidech, pravděpodobně středověkých, tedy nestojí na DNA, ale na tom, jak jsou úlomky zachované a jak do sebe zapadají.

Podobně dopadl materiál, kterým padělatel dutiny vyplňoval. Snímky z mikrotomografu ho našly napříč nálezy z obou lokalit, pod mikroskopem připomíná bílou silikátovou zubní výplň a v prvkovém složení je bohatý na zinek a zirkonium. Přesnou látku se ale Ramanovou spektrometrií určit nepodařilo. A pátrání po chybějícím kusu drobného bornejského orangutana ve sbírkách Natural History Museum a Hunterian Museum zatím podle studie k ničemu nevedlo.

Proč tedy Dawson

Jméno v závěru studie stojí na jednotném rukopisu. Všechny kusy z obou lokalit jsou hnědě obarvené, dutiny mají napěchované štěrkem z okolí naleziště, otvory ucpané oblázky a praskliny zalité toutéž výplní. Druhá lokalita je v tom klíčová: svazuje pozdější nálezy s touž dílnou. K tomu se přidává, co je o Dawsonovi doloženo jinak, totiž že padělal i další nálezy.

Studie ale hned v následující větě dodává, že jestli Dawson jednal sám, jisté není. V úvodu vyjmenovává čtyři lidi, kteří zůstávají ve hře: vedle Dawsona i Woodward, jezuita Pierre Teilhard de Chardin, který byl u některých výkopů a našel špičák, a Martin Hinton, tehdejší dobrovolník ve Woodwardově oddělení, jemuž se po smrti našly pokusy s barvením kostí a zubů. Padělatel je tedy určený ze shody řemeslného postupu a z toho, kdo měl k materiálu přístup. Genetika určila zvíře.

Jak z toho vyšlo usvědčení

Server epochalnisvet.cz má o věci text nadepsaný Záhada Piltdownského člověka konečně vyřešena! s mezinadpisem Pachatel objeven a s větou, že se doslova „v loňském roce vědcům podařilo padělatele usvědčit“. Nález o dvou až třech středověkých lidech tam vychází z metod, mezi kterými je vyjmenovaný i rozbor DNA, tedy z toho jediného, co u lidských kostí nevyšlo. Text si navíc v jednom místě protiřečí: zuby jsou nejdřív šimpanzí a o kus dál pocházejí všechny z orangutana.

V hlavních rysech to ale server má správně. Složení lebky, umělé obarvení kostí, zbroušené zuby i to, že podezření od začátku padalo na Dawsona kvůli touze po uznání, sedí se studií. Co přibylo, je míra jistoty. Usvědčit znamená prokázat vinu; studie mluví o vysoké pravděpodobnosti a otázku, jestli byl padělatel jeden, nechává otevřenou.

Text není nový. Nejstarší archivní snímek té stránky je z 19. srpna 2017 a dnešní znění se od něj v citovaných místech neliší.

Co z toho zbývá

Piltdown se cituje jako doklad, že věda své omyly opraví. Opravila je pomalu a autoři studie z toho vyvozují varování: nenechat se vést tím, co člověk čeká, že uvidí. Převyprávění, ve kterém záhadu vyřešila DNA, dělá z pomalé a nedokončené práce jednorázový technický zásah.

Je to táž figura jako u masové paniky po Válce světů, kde příběh o zděšených posluchačích přerostl to, co se dá doložit. A jako u Protokolů sionských mudrců platí, že o padělku se dá vědět všechno podstatné a přesto se dál šíří zjednodušená verze.

Verdikt: zavádějící. Rozbor z roku 2016 na Charlese Dawsona ukazuje, ale DNA určila orangutana; u lidských kostí se přečíst nedala.

Zdroje

• Isabelle De Groote a kolektiv: New genetic and morphological evidence suggests a single hoaxer created 'Piltdown man', Royal Society Open Science, 10. srpna 2016 (otevřený přístup, licence CC BY).
• Charles Dawson a Arthur Smith Woodward: On the discovery of a Palaeolithic human skull and mandible, Quarterly Journal of the Geological Society 69, 1913 – původní ohlášení nálezu.
• Archivní snímek českého převyprávění z 19. srpna 2017.