Zprávu o německé továrně na tuk z padlých odvolala britská vláda až po osmi letech

Sedmnáctého dubna 1917 otiskly Timesy a Daily Mail, oba listy lorda Northcliffa, vedle sebe dva texty. První byl překlad z belgického emigrantského listu a popisoval do posledního háku závod, do kterého prý přijíždějí vlaky s nahými těly a ze kterého odjíždí tuk, kostní moučka a krmivo pro prasata. Druhý pocházel z berlínského listu Lokal-Anzeiger a měl být německým doznáním, že takový závod opravdu stojí. Žádný závod na lidská těla Němci neměli.

Jak přesně ta dvojice textů vznikla, rozebrali historik Joachim Neander a filozof Randal Marlin ve studii pro Global Media Journal z roku 2010; pracovali s archivy v Leidenu, Bruselu a Londýně. Druhý pramen je britská vláda sama: záznam Dolní sněmovny z přelomu listopadu a prosince 1925 je veřejný a dá se v něm číst slovo od slova.

Zpráva stála na jednom německém slově

Německý text, který měl zprávu potvrzovat, byla obyčejná frontová reportáž Karla Rosnera. Cestou kolem Evergnicourtu si všiml zápachu a zmínil, že míjejí velkou Kadaververwertungsanstalt, tedy kafilerii. Německé Kadaver se v běžné i vojenské mluvě používá pro zvířecí zdechlinu, lidské tělo je Leiche. V Timesech z toho byla „Corpse Exploitation Establishment“, tedy závod na zpracování mrtvol.

Druhá chyba je menší a prozradí víc. Rosner napsal, že ve vzduchu visí mdlý pach, jako by se vařil klih – německy Leim. V anglickém znění se z klihu stalo vápno, lime. Klih se z koňských zdechlin skutečně vařil a čtenáře by to navedlo správným směrem; vápno se naopak používalo k dezinfekci lidských těl. Obě záměny táhnou stejným směrem, což Neander s Marlinem považují za doklad, že nešlo o nešikovnost.

Znění v Timesech ze 17. dubna 1917, nepravdivé:

„We pass through Evergnicourt. There is a dull smell in the air, as if lime were being burnt. We are passing the great Corpse Exploitation Establishment (Kadaververwertungsanstalt) of this Army Group.“

Německý originál z Lokal-Anzeigeru z 10. dubna 1917, doslovně:

„Durch Evergnicourt geht die Fahrt – ein fader Dunst, als ob da Leim gekocht würde, liegt in der Luft. Wir ziehen an der grossen Kadaververwertungsanstalt der Armeegruppe vorüber.“

Obojí přetiskují Neander a Marlin (2010) z originálních vydání obou listů.

Svědek, kterého nikdo nenašel

Podrobný popis závodu si Timesy nevymyslely samy, převzaly ho z listu L’Indépendance Belge. Ten se ovšem neredigoval v Belgii ani v Nizozemsku, ale v Londýně na adrese 5 Dane Street, High Holborn. A sám tvrdil, že text má od listu La Belgique vycházejícího v Leidenu. Regionální archiv v Leidenu na dotaz obou autorů odpověděl, že o žádném takovém listu neví; noviny toho jména vycházely v Bruselu, jenže v jejich číslech ze tří měsíců před 17. dubnem 1917 nic o továrně na mrtvoly není.

K tomu drobnost, které si v dubnu 1917 nikdo nevšiml: belgický popis umísťuje závod k Gerolsteinu v Eifelu, Rosner psal o Evergnicourtu ve Francii. Mezi oběma místy je podle obou autorů zhruba 150 mil, tedy asi 240 kilometrů. Texty, které měly popisovat totéž, tedy popisovaly dvě různá místa.

Bertrand Russell napsal už v roce 1924, že zprávu pustil do oběhu zaměstnanec britského propagandistického oddělení, který německy uměl a význam slova Kadaver znal. Kdo to byl, se dodnes neví. Brigádní generál John Charteris, tehdejší šéf zpravodajské služby britského expedičního sboru, o sobě v říjnu 1925 v New Yorku prohlásil, že popisky u dvou fotografií prohodil on; o pár dní později tvrdil, že ho tisk reprodukoval nepřesně.

Osm dní ve sněmovně

Odvolání nepřišlo jedním prohlášením. Britský parlament vede stenografický záznam a z něj je vidět, že vláda ustupovala po krocích.

V úterý 24. listopadu 1925 popsal ministr války Laming Worthington-Evans, odkud zprávu vláda má, a přiznal, že válečné ministerstvo od té doby žádné potvrzení nedostalo. Zároveň uvedl, že německé vysvětlení o významu slova Kadaver tehdy nepřijali, protože doklad o opaku našli ve slovnících a v anatomických spisech. Na výzvu, ať tedy vláda příběh konečně odvolá, odpověděl, že o to nejde: „It is not a question of whether it was accurate or inaccurate.“ Nešlo prý o to, jestli byla zpráva pravdivá, ale o to, z čeho ministerstvo tehdy vycházelo. Překlad je náš.

O týden později, 1. prosince, se poslanec Trevelyan Thomson zeptal natvrdo, jestli má vláda důkaz, že je zpráva nepravdivá. Za ministerstvo odpověděl poslanec King, že nemá co dodat. Ve sněmovně se zvedl pokřik „Answer!“ a po sérii doplňujících otázek to uzavřel zastupující předseda větou, že poslanec nerozlišuje mezi odpovědí a odpovědí uspokojivou.

Teprve 2. prosince 1925 vstal ministr zahraničí Austen Chamberlain a řekl, že ho německý kancléř zmocnil sdělit jménem německé vlády, že zpráva nikdy neměla žádný základ. Britská vláda to dementi přijímá a doufá, že se ta nepravdivá zpráva už nebude oživovat. Od první otázky do téhle věty uplynulo osm dní a podnětem nebylo vlastní zjištění, ale cizí dementi.

Kdy se ta slova objevila v českém tisku

Do českých zemí, tehdy součásti Rakouska-Uherska, se zpráva dostala a dá se to změřit. Digitální knihovna Moravské zemské knihovny umí hledat v textu rozpoznaném ze skenů; fráze „tuk z mrtvol“ stojí v celém jejím korpusu od roku 1841 na 43 stranách. Šest z nich je z roku 1917 a všech šest padlo do jednoho týdne: 7. května Brněnské noviny a Moravská orlice, 8. května Našinec, 12. května Národní listy, Venkov a Čech. Z let 1918 a 1919 pak není ani jedna a další výskyt je až slovníkové heslo z roku 1920.

Jmenovatel k tomu: samotný květen 1917 má v té knihovně 4 663 digitalizovaných stran, takže shluk šesti není dán tím, že by z jiných měsíců nebylo co prohledávat. Co z čísla naopak neplyne, je obsah. Knihovna text těch stran nepřihlášenému čtenáři nevydá – vrací kód 403 –, takže doložit jde jedině to, že ta tři slova na stránce jsou, ne co o nich listy napsaly.

Odvolání mělo vlastní následek

Neander a Marlin na konci své práce tvrdí něco nepříjemného: právě to, že vláda zprávu v roce 1925 veřejně odvolala, pomohlo o sedmnáct let později nevěřit prvním zprávám o vyhlazování Židů. Historka se totiž za druhé války vrátila v podobě pověsti o mýdle z lidského tuku a přilepila se ke zprávám, které do Británie a Spojených států docházely od léta 1942. Podobnost s rokem 1917 byla nápadná a podle historika Waltera Laqueura, o kterého se oba autoři opírají, ji rozhodující lidé použili jako důvod, proč zprávám nevěřit. Je to jejich závěr, ne údaj z archivu.

Pro dnešního čtenáře je použitelnější ta mechanika. Nic z toho, co v dubnu 1917 vyšlo, nebyl padělaný dokument. Berlínská reportáž byla pravá a její autor psal pravdu. Celá nepravda vznikla tím, že se vedle sebe položily dva nesouvisející texty a v jednom z nich se přeložilo jedno slovo jinak, než znamená. Kdo dnes narazí na příspěvek, který dokládá tvrzení odkazem na cizojazyčný zdroj, má z toho jednu levnou úlohu: otevřít ten zdroj a přečíst si, co v něm doopravdy stojí.

Verdikt: vyvráceno

Zdroje: Joachim Neander a Randal Marlin, Media and Propaganda: The Northcliffe Press and the Corpse Factory Story of World War I, Global Media Journal – Canadian Edition 3 (2), 2010, s. 67–82; záznam Dolní sněmovny z 24. listopadu, 1. prosince a 2. prosince 1925; vlastní dotaz do digitální knihovny Moravské zemské knihovny, stav k 8. září 2026.