Masová panika po Válce světů je mýtus, pořad poslouchala jen dvě procenta domácností

O vysílání z 30. října 1938 se dodnes vypráví tatáž historka: když CBS odvysílala rozhlasovou adaptaci Války světů v podání Orsona Wellese, propukla prý po celých Spojených státech masová panika. Hraná zpráva o přistání Marťanů, kterou pořad podával jako sled zpravodajských vstupů, měla podle té historky vyvolat celonárodní hysterii. Historka se dobře vypráví. Doklad k ní ale chybí.

Mýtus rozebral na blogu Media Myth Alert W. Joseph Campbell, autor knihy Getting It Wrong, na dobových číslech pak v roce 2013 Jefferson Pooley a Michael J. Socolow v časopise Slate. Následující text stojí na jejich práci.

Verdikt: vyvráceno

Dvě procenta z pěti tisíc domácností

Poslechovost se v Americe měřila i ten večer. Služba C. E. Hoopera obvolala pro své celostátní měření 5 000 domácností a ptala se jich, jaký pořad zrovna poslouchají. Wellesův pořad uvedla dvě procenta dotázaných; zbylých 98 % poslouchalo něco jiného, nebo nic.

Proti Wellesovi přitom stál podle Slate jeden z tehdy nejpopulárnějších celostátních pořadů, estráda Chase and Sanborn Hour s břichomluvcem Edgarem Bergenem. Kolik posluchačů měla ona, zdroj neuvádí; dvě procenta u Wellese tedy neznamenají, že zbytek země seděl u Bergena.

Odkud se vzal milion vyděšených

Číslo, které mýtus drží, pochází z jediné knihy. Hadley Cantril z Princetonu v práci The Invasion From Mars z roku 1940 odhadl, že Války světů se vylekal asi milion lidí. Opřel se přitom o anketu Amerického institutu pro veřejné mínění, sebranou šest týdnů po vysílání. Sám u ní připustil, že dávala odhad publika o víc než sto procent vyšší než kterékoli jiné známé měření téhož publika.

Druhá vada je ve slovníku. Cantril podle Pooleyho a Socolowa sečetl dohromady posluchače, kteří byli pořadem vyděšení, znepokojení nebo rozrušení, a na součet nalepil nálepku paniky. Napínavé rozhlasové hry přitom posluchače koncem třicátých let děsily a rozrušovaly úplně běžně; zvláštní na Wellesovi měla být právě ta panika. Cantril zůstává jediným zdrojem s akademickou vahou, který velkou paniku tvrdí.

Žádné úmrtí se s pořadem spojit nepodařilo

Campbell staví proti mýtu jednoduchou námitku. Kdyby Amerikou opravdu proběhla panická hysterie, zůstaly by po ní mrtví, sebevraždy a těžká zranění. Nic z toho se s pořadem přesvědčivě spojit nepodařilo.

Vyděšení lidé přesto byli a jeden doklad je soudní: jedna posluchačka zažalovala CBS o 50 000 dolarů kvůli nervovému šoku, soud ale žalobu rychle zamítl. Potrestán nebyl nikdo, ani CBS, ani Welles, a žádné úřední rozhodnutí ani pravidlo z případu podle Slate nevzešlo.

Úplně bez dohry to ale nezůstalo, a to je ta část, kterou se vyplatí neodbýt: předseda Federální komise pro komunikace Frank McNinch si podle téhož zdroje od rozhlasových sítí rychle vymohl neformální příslib, že se smyšlené zpravodajské vstupy už používat nebudou. Regulátor tedy zasáhl, jen tiše a mimo psané právo. Na vysílání, po kterém prý zpanikařila celá země, je to pořád pozoruhodně málo.

Kdo o panice psal a proč

Představa masové paniky stojí na dobovém novinovém zpravodajství. To ale nebylo nestranným pozorovatelem. Rozhlas jim za hospodářské krize odčerpával inzerci a tiskovému odvětví to vážně uškodilo; Wellesova hra byla podle Pooleyho a Socolowa příležitost, které se noviny chopily, aby rozhlas jako zdroj zpráv zdiskreditovaly. Dobové úvodníky mu vyčítaly, že hraný text prokládá zpravodajskými vstupy přesně v té podobě, v jaké se podávají skutečné zprávy. Konkurent tedy referoval o konkurentovi.

Sporné je i to, jak dlouho pokrytí trvalo. Dokument televize PBS podle Slate tvrdí, že pokračovalo dva týdny a čítalo asi 12 500 článků. Campbell naopak zjistil, že po prvním návalu přehnaného zpravodajství deníky ve velkých amerických městech téma rychle opustily. Rozcházejí se tedy nejen výklady vysílání, ale i popis toho, co o něm napsal tisk.

Čtyři chvaty, které se od roku 1938 nezměnily

Na tomhle případu jde ukázat mechaniku, kterou dnes potkáte u kteréhokoli řetězového příspěvku, jen bez rozhlasu a s telefonem v ruce.

• Číslo z nejslabšího měření. Ve hře byla dvě. Do dějin se dostalo to z ankety, u které nadhodnocené publikum přiznal sám Cantril.
• Posun slova. Z vyděšeného se cestou stal panikařící. Nikdo nic nedomyslel, jen se vyměnilo přídavné jméno.
• Zdroj s motivem. O selhání rozhlasu informovalo médium, kterému rozhlas bral peníze.
• Nezkontrolovaný rozsah. Údaj o 12 500 článcích zní přesně a už tím působí jako doklad. Campbell přesto došel k opačnému závěru: deníky ve velkých amerických městech téma po prvním návalu opustily.

Co platí a co ne

Doložené je, že se část posluchačů opravdu vylekala; jinak by nevznikla ani ta žaloba. Nedoložené je, že šlo o masovou paniku napříč zemí. Rozdíl mezi těmi dvěma větami je celý ten mýtus.

Česky je nejdostupnějším popisem hry heslo na Wikipedii a to je k panice zdrženlivé: uvádí, že se panika pravděpodobně nadsazuje a že lidé nejspíš nevyskakovali z oken ani neměli nervová zhroucení. Kdo si otevře i to nejdostupnější, narazí na opatrnější verzi hned.

Podrobný Campbellův rozbor je na jeho blogu Media Myth Alert.