Scénu, v níž učenci upírají Kolumbovi kulatou Zemi, napsal roku 1828 Washington Irving

Z historek o Kryštofu Kolumbovi se drží nejlíp ta, ve které mu španělští učenci namítají, že Země je plochá a lodě z ní spadnou. V dobových pramenech taková scéna není. Do oběhu ji pustil roku 1828 americký spisovatel Washington Irving a podrobně to doložil historik Jeffrey Burton Russell z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře v knize Inventing the Flat Earth (1991); vlastní shrnutí vydal roku 1997 jako přednášku The Myth of the Flat Earth.

Verdikt: vyvráceno

Kde se scéna vzala

Irvingova kniha A History of the Life and Voyages of Christopher Columbus vyšla poprvé roku 1828 u londýnského nakladatele Johna Murrayho. Čtvrtá kapitola druhé knihy se jmenuje Columbus before the Council at Salamanca a na stranách 121 až 124 líčí, jak se komise duchovních a profesorů opírá o výklady církevních otců. Irving tam v překladu píše, že proti Kolumbově nejjednodušší tezi, kulovému tvaru Země, postavili obrazná místa z Písma, a cituje posměšek Laktantia o lidech chodících patami vzhůru. Celé první vydání je volně ke čtení v Internet Archivu.

Russell tu část cituje jako čirý výmysl slovy významného novodobého historika Kolumbových cest, kterého ovšem nejmenuje; podle citované věty šlo o univerzitní radu, která nikdy neexistovala. Irving sám měl s hranicí mezi životopisem a románem potíže i jinde: podobně zpracoval dějiny raného New Yorku.

Co Irving připsal o dvě strany dál

Nejzajímavější na té kapitole je, co v ní následuje hned za citovaným výjevem. Na stranách 124 a 125 Irving píše, že jiní členové komise, v přírodních vědách zběhlejší, kulový tvar Země připouštěli, a namítali něco úplně jiného: že obvod Země je tak velký, že by plavba trvala nejméně tři roky a posádka by cestou zemřela hladem a žízní, protože tolik zásob loď nepobere.

A o dvě strany dál, na straně 126, si Irving připsal výhradu k vlastnímu vyprávění. V překladu: nesmíme se domnívat, že námitky tu uvedené jsou všechny, které zazněly, jen proto, že jediné zůstaly zapsané; udržely se právě pro svou mimořádnou nesmyslnost. Vznesla je podle něj nejspíš jen hrstka lidí pohroužených do teologie a padly nepochybně i námitky závažnější, hodné té slavné univerzity.

Scéna se tedy od začátku šíří bez věty, kterou k ní napsal její vlastní autor. Je to týž postup, jaký znají dnešní řetězové texty o evropských předpisech: cituje se odstavec, který zní dobře, a vynechá se ten, který ho krotí.

Co bylo doopravdy sporné

Že je Země koule, nebylo v Kolumbově době o čem jednat. Russell k tomu píše, že s mimořádně malým počtem výjimek nikdo vzdělaný v dějinách západní civilizace od třetího století před naším letopočtem plochou Zemi nezastával a že představu o opaku nenašel ani u středověkých autorů, ani u protestantských reformátorů, ani u osvícenských filozofů. První ji podle něj sepsali až dva autoři třicátých let 19. století: Francouz Antoine-Jean Letronne ve spisu o kosmografických představách církevních otců (1834) a právě Irving.

Sporná byla vzdálenost. I podle Irvingova vlastního textu měla komise cestu za mnohem delší, než s jakou Kolumbus počítal, a námitka o tříleté plavbě mířila přesně sem. Rozhodla ji teprve plavba, a to způsobem, který nečekal ani jeden z obou táborů: mezi Španělskem a Asií ležela pevnina, o které nevěděl nikdo z nich.

Do češtiny scénu přinesl Jakub Malý

Nejstarší volně čitelný český text s tou scénou, který Digitální knihovna Moravské zemské knihovny vydá, je Amerika od času svého odkrytí až na nejnovější dobu. Na titulním listě stojí, že ji sestavil Jakub Malý z angličtiny Washingtona Irvinga; vydal ji Jaroslav Pospíšil a katalog knihovny ji datuje rokem 1853, zatímco rozpoznaný text titulního listu čte 1855. Sedmá hlava se jmenuje Kolumbus před sborem Salamanckým a je to překlad Irvingovy kapitoly, místy věta po větě. Laktantiův posměšek o lidech chodících patami vzhůru je na straně 41 celý.

Irvingova výhrada ale v českém textu chybí. Na straně 43, kde v originále stojí, že se ty námitky dochovaly pro svou nesmyslnost a že vážnější nepochybně padly, čte se místo toho tohle:

České vydání, doslova:

Mnohé pak z těchto námitek, jejichž nesmyslnost tak patrna jest nynějšího dne, přičísti se musí nedokonalému stavu tehdejších vědomostí. Kulatost země byla tenkráte ještě pouhou domněnkou.

Amerika od času svého odkrytí až na nejnovější dobu, díl první, strana 43.

Ta poslední věta v Irvingovi není a říká pravý opak toho, co má o dvě strany výš on sám. Kulatost Země nebyla v 15. století domněnka; podle Irvinga ji připouštěla i část komise, která Kolumba posuzovala. Český čtenář tak dostal scénu bez brzdy a s vysvětlením navíc, které ji potvrzuje.

Odtud se drží dodnes. Malíři ji zpracovávali už dřív, než vyšla česky: Powellovo plátno je z roku 1847 a totéž téma maloval i Emanuel Leutze. Russell psal v roce 1997, že se ta verze pořád učí ve školách v USA, v Evropě i v Japonsku; ověřit to sami neumíme. Doložit umíme jen to, že v češtině je ta scéna k mání sto sedmdesát let a že v nejstarším vydání, které knihovna má, větu svého autora nenese.

Zdroje: Washington Irving, A History of the Life and Voyages of Christopher Columbus, díl I, Londýn 1828, strany 117 až 131; Jeffrey Burton Russell, The Myth of the Flat Earth, American Scientific Affiliation 1997; Jakub Malý podle Washingtona Irvinga, Amerika od času svého odkrytí až na nejnovější dobu, díl I, Praha 1853, Digitální knihovna MZK.