Vinlandskou mapu usvědčil rozbor inkoustu roku 1974, obhajoby vycházely dalších 38 let

Že Vinlandská mapa není středověká, oznámila Yaleova univerzita 1. září 2021. Její vlastní tým naskenoval celý pergamen rentgenovou fluorescencí a našel titan v každé čáře i v každém písmenu. Nebylo to ale první usvědčení. Sloučenina titanu, která se v inkoustech objevuje až od dvacátých let 20. století, byla v mapě popsaná už v roce 1974 – v práci Waltera a Lucy McCronových v The Geographical Journal.

Mezi tím rozborem a Yaleovým oznámením leží sedmačtyřicet let. Prohlédli jsme si, čím byly vyplněné: v rejstříku DOI jsme dohledali práce, které o pravost mapy vedly spor, a seřadili je podle data. Poslední text na obranu mapy, který jsme v rejstříku našli, vyšel v roce 2012 – tedy osmatřicet let po prvním usvědčení.

Verdikt: vyvráceno

Co měla mapa dokazovat

Je to pergamenový dvojlist o rozměrech 27,8 × 41,0 cm, uložený v knihovně Beinecke. V severozápadním Atlantiku na něm leží ostrov označený jako Vinland, který podle nápisu objevili Bjarni a Leif. Yale mapu zveřejnil v roce 1965 spolu s odbornou knihou a její autoři ji spojovali s basilejským koncilem, tedy s dobou o půl století dřívější, než byla Kolumbova plavba.

Že Seveřané do Ameriky dopluli, na mapě ale nestojí ani nepadá. Vikinské sídliště v L'Anse aux Meadows na Newfoundlandu se našlo v šedesátých letech a archeologicky to doloženo je; Yale na to ve svém oznámení sám upozorňuje. Padělek je mapa, ne cesta.

Rozbor inkoustu našel pigment z dvacátého století

McCronovi popsali v inkoustu anatas – jednu z krystalických podob oxidu titaničitého. Ta se jako složka bílého pigmentu vyrábí obchodně teprve od dvacátých let 20. století, takže ve středověkém rukopisu nemá co dělat. Středověcí písaři psali duběnkovým inkoustem, jehož základ tvoří síran železnatý.

Pergamen je z patnáctého století, inkoust ne, a právě to spor prodloužilo

Radiokarbonová datace samotného pergamenu, kterou v roce 2002 zveřejnili Donahue, Olin a Harbottle v časopise Radiocarbon, vyšla na rok 1434 s odchylkou jedenácti let; při 95procentní hladině spolehlivosti jde o rozmezí 1411 až 1468. Podklad je tedy pravý – na rozdíl od inkoustu, kterým je mapa nakreslená.

Tím se spor rozdělil na dvě vrstvy téhož předmětu. Obhájci mohli ukazovat na pergamen, kritici na inkoust – a obojí bylo doložené. Odpověď na to shrnul Kenneth Towe do titulku článku v Analytical Chemistry z ledna 2004: inkoust Vinlandské mapy středověký NENÍ. Stáří kůže nic neříká o stáří toho, co se na ni napsalo.

Protistudie měřily jinde a docházely k opaku

V roce 1987 vyšla v Analytical Chemistry práce Thomase Cahilla a spoluautorů, podle níž je titanu v mapě jen stopové množství. McCrone na ni v témže časopise odpověděl o rok později. V roce 2002 potvrdili anatas Ramanovou spektroskopií Katherine Brownová a Robin Clark.

Přesto vyšel v říjnu 2003 v témže časopise text Jacqueline Olinové s titulkem, že mapa je středověká. Časopis pak během půl roku otiskl tři reakce: Towovu z ledna, Clarkovu z března o padělku dvacátého století a Henchmanovu z března o tom, že důkaz o středověkém původu chybí. Poslední obhajobu vydala Olinová v roce 2012 už v jiném časopise a s podtitulem o trvající potřebě dalšího výzkumu.

Yale naskenoval celou plochu místo jednotlivých bodů

Rozdíl mezi Yaleovým rozborem a těmi předchozími není v přístroji, ale v pokrytí. Starší práce měřily vybraná místa – u Ramanovy studie z roku 2002 to podle Yaleu bylo devět bodů. Tým z Institute for the Preservation of Cultural Heritage naproti tomu sejmul prvkové složení celého listu, takže mohl zveřejnit úplnou sadu dat, ne výběr.

Vedle titanu se ve Vinlandě objevilo i baryum, což odpovídá nejstarším obchodním titanovým bělobám, které vedle oxidu titaničitého obsahovaly síran barnatý. Srovnání s padesáti středoevropskými rukopisnými zlomky z 15. století z fondu téže knihovny vyšlo opačně: v nich je titanu podstatně méně a železa mnohem víc. Elektronová mikroskopie pak podle Yaleu ukázala částice anatasu podobné pigmentu vyrobenému v Norsku roku 1923.

Univerzita k tomu přidala nález, který míří na úmysl: latinský nápis na rubu, psaný duběnkovým inkoustem, byl přetažen inkoustem s obsahem titanu tak, aby zněl jako knihvazačův pokyn vevázat mapu do pravého středověkého svazku.

Proč jedno vyvrácení nestačilo

Naše hodnocení: na tomhle případu je nejzajímavější, že spor nikdy nestál na protikladných datech. Stál na tom, že každá strana měřila něco jiného – jedna kůži, druhá inkoust, a pak jedna devět bodů a druhá celou plochu. Dokud se rozsah měření nepojmenuje, čtou se dvě takové práce jako rovnocenné a čtenář z toho vyjde s dojmem, že „vědci se neshodnou“.

Zbývá jedna otevřená věc. Yale v oznámení z roku 2021 uvedl, že členové týmu chtějí svá zjištění popsat v odborných článcích. V rejstříku DOI jsme k 11. srpnu 2026 takovou práci nenašli – hledali jsme podle názvu mapy s filtrem na datum i podle jmen autorů. Že rejstřík odpovídá, jsme si ověřili kontrolním dotazem: na jméno Anikó Bezur vrací její jiné práce o materiálech kulturního dědictví. Konečný verdikt se tedy zatím opírá o zprávu univerzity a o starší recenzované rozbory, ne o vlastní publikovaný článek toho týmu.

Zdroje: oznámení Yale News z 1. září 2021; McCrone a McCrone, The Geographical Journal 140(2), 1974; Cahill a kol., Analytical Chemistry 59(6), 1987; Donahue, Olin a Harbottle, Radiocarbon 44(1), 2002; Brown a Clark, Analytical Chemistry 74(15), 2002; Olin, Analytical Chemistry 75(23), 2003; Towe, Analytical Chemistry 76(3), 2004; Clark, Analytical Chemistry 76(8), 2004; Henchman, Analytical Chemistry 76(9), 2004; Olin, Advances in Chemical Engineering and Science 2(4), 2012. Časovou osu jsme sestavili dotazy do rejstříku Crossref.