Snímek lochneské příšery z roku 1934 je padělek. Vlnu v českém tisku nespustil

Snímek dvou tmavých obrysů nad hladinou skotského jezera otiskl londýnský deník Daily Mail 21. dubna 1934 a od té doby platí za nejznámější obraz lochneské příšery. Že je to inscenace, doložili v roce 1994 Alastair Boyd a David Martin; jejich zjištění popsal pořad NOVA americké televize PBS v třetí části seriálu Birth of a Legend. Krk, který na fotografii vystupuje z vody, přiznal tehdy třiadevadesátiletý Christian Spurling: vymodeloval ho z plastického dřeva, tedy tmelu na dřevo, a nasadil na věž hračky ponorky.

Silnice, redaktor a slovo příšera

Ta silnice je podle NOVA počátek celé věci: otevřela výhled, který předtím nebyl. Jednoho dubnového odpoledne roku 1933 po ní jel místní pár a ohlásil ve vodě velké zvíře. Zprávu sepsal dopisovatel listu Inverness Courier a jeho redaktor pro to zvíře použil slovo monster, tedy příšera. Do října poslaly londýnské listy k jezeru zpravodaje a britský cirkus vypsal odměnu 20 000 liber.

Stopy, které patřily hrochovi

V prosinci 1933 si Daily Mail na hledání zvířete najal herce, režiséra a lovce velkých zvířat Marmaduka Wetherella. Ten po několika dnech ohlásil čerstvé stopy velkého čtyřprstého tvora a těsně před Vánoci poslal sádrové odlitky do londýnského Natural History Museum. Začátkem ledna 1934 muzejní zoologové oznámili, že jde o stopy hrocha a že je někdo udělal vycpanou hroší nohou – podstavcem stojanu na deštníky nebo popelníku. Jestli byl Wetherell strůjce, nebo důvěřivá oběť, se podle NOVA rozhodnout nedalo.

Pomsta a snímek z 21. dubna 1934

Padělek prodal Daily Mailu londýnský lékař R. Kenneth Wilson. Tvrdil, že ji pořídil cestou z Londýna, když si u Invernessu vyjel fotografovat ptáky; váhu jí dodalo právě jeho postavení.

Boyd s Martinem narazili na výstřižek z roku 1975, ve kterém Wetherellův syn Ian tvrdil, že snímek je podvrh. Text tehdy zapadl, ale Boydovi na něm sedly dvě věci: Ian jmenoval Maurice Chamberse, tedy právě toho člověka, za kterým Wilson podle svého vyprávění z Londýna jel, a zmínil, že na snímku je v pozadí vidět břeh jezera. To platí jen pro neořezanou verzi, otištěnou jedenkrát v roce 1934 a znovu nalezenou Boydem až koncem 80. let. Podle Spurlingova doznání šlo Wetherellovi o pomstu Daily Mailu za to, jak s ním deník po aféře s hroší nohou naložil.

Na doznání to ale nestojí celé. Adrian Shine z výzkumného sdružení Loch Ness and Morar Project k snímku pro BBC uvedl, že vlny na hladině jsou příliš malé, než aby odpovídaly velikosti tvora – fotografie si protiřečí sama v sobě. NOVA zároveň cituje novináře Richarda Smithe: odborníci na hračky podle něj pochybují, že by se ponorka z 30. let dala použít popsaným způsobem, a vadí mu, že Boyd doznání zveřejnil až po Spurlingově smrti.

Co je z toho vidět v českém tisku

Digitální knihovna Kramerius Moravské zemské knihovny má otevřené vyhledávací rozhraní, které umí hledat v textu rozpoznaném ze skenů. Dotaz na spojení „Loch Ness“ omezený na jednotlivé stránky vrací tohle:

• 1932: 0 stran
• 1933: 17 stran, první deníková 13. prosince
• 1934: 231 stran
• 1935: 29 stran
• 1936: 13 stran

Objem digitalizace kolísá, takže holý počet nic neznamená bez jmenovatele. Ten je v těch letech vyrovnaný: 1932 má v korpusu 358 603 stran, 1933 celkem 322 140, 1934 celkem 330 806, 1935 celkem 360 794 a 1936 celkem 394 082. Na milion stran to dává 52,8 v roce 1933, pak 698,3 v roce 1934, 80,4 v roce 1935 a 33,0 v roce 1936. Rok 1934 je proti následujícímu 8,7krát hustší, proti předchozímu 13,2krát; špička tedy není artefaktem digitalizace.

První deníková stránka je z 13. prosince 1933, tedy pět dnů poté, co Scottish Daily Record otiskl na titulní straně první fotografii z jezera, kterou pořídil Hugh Grey.

Uvnitř roku 1934 vypadá rozložení takhle: leden 53 stran, únor 32, březen 21, duben 20, květen 12, červen 7, červenec 7, srpen 22, září 9, říjen 4, listopad 37, prosinec 7. Součet dává 231, tedy roční číslo. Nejsilnější je leden, měsíc, ve kterém londýnské muzeum oznámilo, že stopy jsou hroší.

Duben, ve kterém vyšel slavný snímek, žádnou vlnu nepřinesl. Na prvních dvacet dnů měsíce připadá 14 stran, na deset dnů po otištění šest. Fotografie, která se stala obrazem celé věci, se v hustotě zmínek neprojevila.

Co ta čísla neříkají

Počítají se stránky, ne články: jeden text může přetéct na druhou stránku a jedna stránka může jméno nést vícekrát. Zbytek nepřesnosti dělá rozpoznávání textu, které z tisku 30. let čte nespolehlivě.

Hlavní omezení je jinde. Stránky z let 1933 a 1934 jsou chráněné autorským právem a knihovna jejich text nepřihlášenému uživateli nevydá; dotaz na obsah i zvýrazněné úryvky u nich vracejí prázdno. Čísla výše proto říkají, jak často se jméno jezera v tisku objevilo, ne co která stránka tvrdila. Že lednová špička padá na měsíc s hroší nohou, je shoda kalendáře, ne doložená příčina.

Co ověřit šlo, je opačná otázka: jestli spojení „Loch Ness“ nepatří k něčemu úplně jinému. Před rokem 1900 je v korpusu dvanáct stran a mezi lety 1900 a 1932 dalších šest, a text starších stránek už knihovna vydá. Vzorek pěti z nich je celý zeměpisný – tabulka hloubek evropských jezer a heslo o Kaledonském průplavu, obojí z Ottova slovníku naučného, dvě stránky německého zeměpisu Unser Wissen von der Erde a poznámka o klášteře ve Fort Augustus v časopise Vlasť. Jméno se tedy objevovalo asi dvakrát za deset let jako položka v místopise. Druhou špičku v listopadu 1934 se vysvětlit nepodařilo.

Rok 1994 vlnu nespustil

Když doznání vyšlo najevo, korpus se nepohnul. V roce 1993 je v něm 65 stran se jménem jezera na 806 536 stran celkem, v roce 1994 pak 68 na 882 323, v roce 1995 celkem 54 na 959 294 a v roce 1996 celkem 72 na 1 041 957. Na milion stran to dává 80,6, pak 77,1, 56,3 a 69,1; rok odhalení je nepatrně pod tím předchozím. Doložit se tím dá jen tolik, že vlna srovnatelná s rokem 1934 nepřišla – jméno jezera je v 90. letech ustálený odkaz, kterým jednotlivá zpráva hustotou nehne.

Odhalený doklad a nezměněný obraz

Mezi otištěním snímku a doznáním je šedesát let, mezi doznáním a dneškem dalších dvaatřicet. Obraz dlouhého krku nad hladinou se drží dál, stejně jako u snímků papírových víl, které Arthur Conan Doyle vydával za důkaz.

Zajímavější je, jak s tím naložil sám Boyd. Pořadu NOVA řekl, že o existenci těch tvorů je přesvědčen tak, že by na ni vsadil život; v roce 1979 prý s manželkou v jezeře velké zvíře viděl. Člověk, který shodil nejsilnější doklad, ho nebral jako důkaz opaku – a měl pravdu. Vyvrácený doklad nevyvrací tvrzení, ke kterému se stavěl; jen ho vrací tam, kde bylo předtím.

Verdikt: vyvráceno. Snímek z 21. dubna 1934 je inscenace, model nasazený na věž hračky ponorky, přiznaný v roce 1994.

Zdroje

• Stephen Lyons: Birth of a Legend, NOVA Online, WGBH/PBS, aktualizováno v listopadu 2000 – vznik legendy a aféra s hroší nohou; třetí část nese Spurlingovo doznání i výhrady Richarda Smithe.
• Nessie mystery turns 75, BBC Radio 4 Today, 12. listopadu 2008 – rozbor snímků od Adriana Shinea, včetně obou dat otištění.
• Vlastní dotazy do vyhledávacího rozhraní knihovny Kramerius Moravské zemské knihovny, 1. srpna 2026.