Kempelenův Turek nebyl automat a Poeův rozbor nebyl první ani úplný

Roku 1770 předvedl u vídeňského dvora Wolfgang von Kempelen stroj, který měl sám od sebe hrát šachy. Dřevěná figura v tureckém oděvu seděla u skříně se šachovnicí, posouvala levou rukou figurky a podle dobových svědectví bývala úspěšná i proti nejsilnějším hráčům své doby. Jezdila po Evropě a Americe čtyřiaosmdesát let, než roku 1854 shořela při požáru muzea ve Filadelfii. Uvnitř skříně byl po celou tu dobu schovaný člověk.

Že to tak bude, tušila spousta lidí od začátku. Zajímavější je, jak dlouho trvalo, než to někdo popsal správně – a komu se to připisuje dnes. Tenhle text stojí na třech dobových pramenech, které jsou celé volně dostupné: na pamfletu Philipa Thicknesse z roku 1784, na rozboru Roberta Willise z roku 1821 a na eseji Edgara Allana Poea z dubna 1836.

Verdikt: vyvráceno

Co skříň skrývala

Skříň pod šachovnicí měla podle Poea tři stopy a šest palců na délku a dvě stopy a šest palců na výšku, tedy zhruba 107 na 76 centimetrů; přepočet je náš. Při každém představení se otevírala divákům, aby viděli soukolí. Dobové domněnky mířily hlavně na magnet a Poe je odbývá jedinou větou: provozovatel nechal po celou dobu představení ležet na skříni i ten nejsilnější magnet, který mu kdo přinesl, a stroj hrál dál. Podle amerického soupisu dějin hry z roku 1859 stroj postupně obsluhovali šachisté Mouret, Lewis a Schlumberger.

Rok premiéry se v pramenech liší. Týž soupis z roku 1859 píše o prvním předvedení ve Vídni roku 1769, novější přehledy kladou dokončení stroje na začátek roku 1770. K roku 1769 se přitom váže něco jiného: podle popisu z roku 1857 tehdy Kempelen na předvádění magnetických pokusů slíbil Marii Terezii, že postaví stroj s překvapivějšími výsledky.

Levá ruka byla v tisku už roku 1784

Jeden z nejstarších tištěných pokusů o odhalení vyšel roku 1784, tedy čtrnáct let po premiéře. Napsal ho Philip Thicknesse a stojí v něm dvě pozorování. První: Turkovi se během hry hýbaly hermelínové lemy oděvu, ačkoli měla být v pohybu jen paže. Druhé, doslova: „he is made to play left-handed“, je udělaný tak, aby hrál levou rukou. Závěr Thicknesse formuluje bez okolků – nepochybuje o tom, že v rukávu Turka je živá ruka a že všechny tahy dělá ona. Jak hráč vidí na šachovnici, si představoval jinak než pozdější autoři: podle něj sledoval partii skrz chlupaté lemy oděvu.

Willis popsal postup, ale jako možnost

Roku 1821 vydal v Londýně vlastní rozbor mladý Robert Willis, pozdější strojní inženýr. Jeho text má tu vlastnost, že se dá podle něj postupovat: hráč vleze do skříně posuvným panelem v čele, zvedne falešnou zadní stěnu velké přihrádky, stáhne nohy zpoza zásuvky a přesouvá se tak, aby ho otevřené dveře nikdy neukázaly. Vnitřek trupu figury je se skříní propojený otvorem.

Willis to ale nevydává za zjištění. Píše, že ukazuje způsob, jakým „any person, well skilled in the game, and not exceeding the ordinary bulk or stature“ – kdokoli dost dobrý v šachu a běžné postavy – může automat tajně oživit. Je to návod, jak by to šlo, ne doklad, že to tak bylo. Rozdíl mezi obojím je celý problém tohohle případu: možné vysvětlení nikoho nepřesvědčí, dokud ho někdo nepotvrdí zevnitř.

Poeových sedmnáct bodů

Nejslavnější text o Turkovi vyšel v dubnu 1836 v časopise Southern Literary Messenger a napsal ho Edgar Allan Poe. Sepsal sedmnáct očíslovaných postřehů a došel ke správnému závěru, že ve stroji je člověk. Dvě věci na té eseji ale nesedí.

První je stavba hlavního argumentu. Ve třetím bodě Poe píše, že Turek nevyhrává vždycky, a kdyby byl čistý stroj, vyhrávat by musel. To neplatí. Jak silně stroj hraje, závisí na tom, jak je udělaný, ne na tom, že je to stroj – slabý šachový program je stejně možný jako silný. Poe došel ke správné odpovědi ze špatného důvodu, což zvenčí vypadá stejně jako správná úvaha.

Druhá je nárok na prvenství. V sedmnáctém bodě Poe staví celou svou dedukci na tom, že Turek hraje levou rukou, a tvrdí přitom, že dřívější autoři si toho vůbec nevšimli a nemají o tom zmínku. Thicknessův pamflet tu zmínku má, a to dvaapadesát let předtím. Poe navíc sám přiznává, že popis skrývání převzal z anonymní eseje otištěné v baltimorském týdeníku – a její postup přitom označuje za „exceedingly unphilosophical“, tedy krajně nefilozofický. Název, který Poe uvádí, se od titulu Willisova pamfletu liší jen jménem majitele stroje; jestli šlo o jeho přetisk, Poe nepíše a my to nedokládáme. Citace jsou z anglického originálu a překlad je náš.

Poeův závěr zní, že figura hraje levou rukou proto, aby skrytý muž ovládal mechaniku v rameni pravou rukou přeloženou přes hruď. Tím posazuje hráče do trupu figury. Willisův popis i Racknitzovy nákresy z roku 1789 ho mají ve skříni.

Vysvětlení vyšlo tři roky po požáru

Teprve roku 1857 popsal fungování stroje v newyorském časopise The Chess Monthly Silas Weir Mitchell, syn posledního soukromého majitele. Jeho text hned zkraje vysvětluje, proč to trvalo: tajemství se podle něj drželo samo, protože žádné z dosavadních vysvětlení hádanku prakticky nevyřešilo, a po zkáze stroje už nebyl důvod mlčet. Soupis z roku 1859 už o skrytém silném hráči píše jako o známé věci.

Od prvního tištěného podezření roku 1784 k úplnému popisu roku 1857 je to 73 let.

Co si z toho vzít

Nejcitovanější rozbor nemusí být ani první, ani celý správný. Poeova esej se čte dodnes, protože je dobře napsaná; Thicknesse a Willise, kteří byli dřív a blíž, zná málokdo. Slavné jméno za správnost rozboru neručí ani opačným směrem: Arthur Conan Doyle se později postavil za snímky papírových víl, které pravé nebyly. Podle nás je to z celého případu nejpoužitelnější poznatek: u dnešních kauz se stává totéž, jen se místo pamfletů porovnávají časy u příspěvků.

A pak je tu ta Poeova zkratka. Věta „kdyby to byl stroj, dělal by to bezchybně“ nemluví o stroji, ale o tom, co si o strojích myslíme. Kdo takhle uvažuje, dostane správnou odpověď jen do chvíle, než se stroje změní.