Cardiffský obr nebyl zkamenělý pravěký člověk, byla to sádrovcová socha zakopaná do pole

Verdikt: vyvráceno

Šestnáctého října 1869 kopali dva dělníci studnu za stodolou farmáře Williama Newella u městečka Cardiff ve státě New York. Místo vody narazili na kamennou postavu ležícího muže, vysokou přes tři metry a vážící skoro půldruhé tuny. Zpráva o „zkamenělém člověku“ se rozběhla po údolí Onondaga a během několika dní mířily k Newellově farmě stovky lidí. Byla to vytesaná socha ze sádrovce, kterou tam necelý rok předtím nechal zakopat Newellův bratranec.

Kdo a proč to nachystal

Za sochou stál obchodník s tabákem George Hull z Binghamtonu. Podnětem mu byla podle jeho vlastního vyprávění hádka, kterou svedl na metodistickém shromáždění s kazatelem jménem Turk o verši ze šesté kapitoly první knihy Mojžíšovy, podle kterého kdysi na zemi žili obři. Hull, sám skeptik, spor prohrál – a rozhodl se ukázat, jak snadno se dá takové víry zneužít. Chtěl vyrobit obra, kterému lidé uvěří.

V roce 1868 nechal poblíž Fort Dodge ve státě Iowa vylámat blok sádrovce dlouhý přes tři metry; dělníkům namluvil, že z něj bude pomník Abrahama Lincolna. Kámen putoval po železnici do Chicaga, kde ho v dílně jednoho německého kameníka opracovali dva sochaři. Postava měla připomínat Hulla samotného. Aby vypadala starobyle, potřeli ji kyselinou sírovou, otřeli pískem a vodou a povrch zbili prkénkem s ocelovými jehlicemi, aby vznikl dojem pórů. Vousy a vlasy Hull vynechal – poradil se s geologem a dozvěděl se, že chlupy zkamenět nemůžou. Celý žert ho stál kolem 2 600 dolarů. Koncem listopadu 1868 sochu zakopal na farmě svého bratrance a čekal skoro rok, než ji nechal „objevit“.

Vstupné půl dolaru za pohled

Newell postavil nad nálezem stan a vybíral vstupné, které se brzy vyšplhalo na půl dolaru. Denně dorazilo tři až pět set návštěvníků a vydělávaly na tom i místní hostince. Někteří v postavě viděli zkamenělého člověka, jiní starou sochu; ti první ji spojovali právě s obry z bible. Fungovalo to na jednoduchém základě: socha potvrzovala to, čemu už část diváků věřit chtěla.

Kdo podvod prohlédl

Ne všichni naletěli. Geolog John Boynton usoudil, že o zkamenělinu nejde, i když se spletl ve výkladu a pokládal ji za dílo francouzských jezuitů. Přesvědčivěji rozhodl Andrew D. White, pozdější první rektor Cornellovy univerzity: všiml si, že nebyl žádný důvod hloubit studnu zrovna na tom místě, daleko od domu i stodoly a kousek od funkčního pramene. Yaleský paleontolog Othniel C. Marsh sochu prohlédl a v dopise z 24. listopadu 1869 ji označil za „naprostý humbug“ – sádrovec je rozpustný, takže by po staletích ve vlhké půdě nemohl mít na povrchu čerstvé stopy po nástrojích, které na něm byly. Někteří duchovní přesto pravost obra hájili. Podrobný dobový rozbor sepsal později i Massachusettský historický spolek ze svých sbírek novinových výstřižků.

Barnum vyrobil padělek padělku

Hull svůj podíl na obrovi prodal za 23 000 dolarů skupině pěti mužů vedené Davidem Hannumem, která sochu převezla do Syrakus a vozila po okolí. Showman P. T. Barnum za ni nabídl 50 000 dolarů, a když ho majitelé odmítli, dal si obra tajně obkreslit a vyrobil sádrovou kopii. Tu pak v New Yorku vystavoval jako toho „pravého“ a prohlašoval, že Cardiffský obr je napodobenina. Vznikla tak kuriozita: padělek padělku, u kterého se dva provozovatelé přeli, čí falešný obr je ten původní.

Z téhle situace pochází i věta „každou minutu se narodí jeden hlupák“. Bývá připisována Barnumovi, ale podle dobových zpráv ji řekl David Hannum – a mínil tím diváky, kteří platí za pohled na Barnumovu kopii. Že by ji pronesl sám Barnum, se podle encyklopedie Britannica nikdy nedoložilo. I ta nejslavnější věta celého případu je tedy sama o sobě přehozená do nesprávných úst.

Přiznání a soud

Desátého prosince 1869 se Hull přiznal tisku a 2. února 1870 prohlásil soud oba obry za padělky; podle rozsudku nemohl Hannum žalovat Barnuma za to, že falešného obra nazval falešným. Hull tvrdil, že se nepřiznal pod tlakem, ale hrdě – celý žert prý chystal proto, aby ukázal, jak snadno lidé uvěří. Originál je dnes k vidění v muzeu Farmers' Museum v Cooperstownu ve státě New York.

Jak se to pozná

Cardiffský obr shrnuje tři věci, které u podobných nálezů platí dodnes. První je Whiteova otázka: proč se „objev“ udál zrovna tady? Kdo kope studnu daleko od domu a vedle funkčního pramene, hledá spíš pozornost než vodu. Druhá je odborná prohlídka materiálu – Marshovi stačilo, že rozpustný kámen měl čerstvé stopy po dlátu. A třetí je opakování: týž Hull sestrojil o sedm let později dalšího „zkamenělého muže“, takzvaného Solid Muldoona, a podobných zkamenělých mužů se po Spojených státech objevilo víc. Podle nás je na celém případu nejpoučnější právě ta kopie: poptávka po senzaci předběhla samotný předmět, takže se vyplatilo padělat i padělek.

Zdroje: heslo Cardiff Giant v encyklopedii Britannica; rozbor „A Remarkable Deception“ Massachusettského historického spolku, který cituje dobové výstřižky včetně Marshova dopisu z 24. listopadu 1869 a svědectví z listu Worcester Daily Spy z 3. listopadu 1869.