Ze šedesáti svazků údajných Hitlerových deníků předložil Stern ke zkoušce tři listy

Verdikt: vyvráceno

Hamburský časopis Stern oznámil v pátek 22. dubna 1983, že získal šedesát svazků deníků, které si měl vést Adolf Hitler. V pondělí 25. dubna je začal vydávat a sešit 18/83 kvůli tomu vyšel mimořádně už v pondělí. O dva týdny později, 6. května 1983, oznámil německý Spolkový archiv, že svazky jsou padělek.

Průběh sepsal archiv sám. Jeho zveřejněná chronologie vychází ze studie archiváře Josefa Henkeho z roku 1989 a je to pohled jedné ze tří institucí, které tehdy posudky dodaly; vedle archivu to byly Spolkový kriminální úřad (BKA) a Spolkový ústav pro zkoušení materiálů (BAM). Druhý pramen, o který se tenhle text opírá, je odborná stať Nové poznatky o padělání Hitlerových dokumentů ve čtvrtletníku Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte z roku 1984, kterou psali historikové Eberhard Jäckel, Axel Kuhn a mnichovský Institut pro soudobé dějiny.

Ke zkoušce šlo dvanáct dokumentů, z toho dva prázdné listy

Do Spolkového archivu přišli redaktoři Sternu poprvé 5. dubna 1982 a řekli, že chystají sérii o letu Rudolfa Heße do Británie. Rok pak archivu předkládali jednotlivé nesouvisející písemnosti. Že nějaké deníky existují, se archiv podle své chronologie do 22. dubna 1983 nedozvěděl.

Celkem archiv za ten rok dostal ke zkoušce dvanáct dokumentů. Tři z nich pocházely ze svazků deníků a dva byly prázdné listy, které ze svazků někdo vytrhl. Zbytek byly jednotlivé písemnosti, které Stern dodával v průběhu předchozího roku.

Poslední posudek přinesl chemik Arnold Rentz osobně v pátek 22. dubna 1983. Na dvou nepopsaných listech nenašel optické zjasňovače, v papíru jiného dokumentu ale ano – a byl to typ vyráběný mezi lety 1949 a 1955. Výsledek dostal Stern telefonicky v poledne. Skoro ve stejnou hodinu rozeslal tiskovou zprávu, že vlastní šedesát svazků a že v pondělí začne. Opatrný nález na dvou prázdných listech se tak stal dokladem pravosti šedesáti svazků; to je hodnocení archivu.

Nebyl to první nepříznivý signál. Už 29. března 1983 sdělil vedoucí oddělení BKA při návštěvě v úřadu, že v několika kusech našel bělicí prostředky vyrobené až po druhé světové válce.

Znalci porovnávali s materiálem z téže dílny

Rukopis posuzovali 2. června 1982 dva soukromí znalci najatí Sternem: Max Frei-Sulzer, bývalý šéf vědecké služby curyšské městské policie, a Ordway Hilton, dřívější expert newyorské policie na listiny. Podle chronologie oba použili jako „autentický“ srovnávací materiál i padělky z Heidemannovy sbírky. Porovnávali tedy padělek s padělkem od téhož člověka a shoda rukou jim vyšla.

Varování před těmi dokumenty vyšlo v odborném časopise už roku 1981

Tohle je část, která v přehledech aféry obvykle chybí. Roku 1980 vyšla ve Stuttgartu odborná edice Hitlerových raných zápisů, kterou připravili Eberhard Jäckel a Axel Kuhn. Krátce po vydání dostali oba upozornění, že část otištěných kusů nemusí být pravá. Prověřili je a v témže čtvrtletníku roku 1981 na stranách 304 a 305 zveřejnili poznámku, že u celé jedné skupiny dokumentů vznikly vážné pochyby a že by se do vyjasnění měly používat jen s největší opatrností.

Pochyby spustila báseň nazvaná Der Kamerad, datovaná rokem 1916. Vyšla totiž v knize Gedichte der Kameradschaft Heryberta Menzela, vydané roku 1936. Menzel se narodil roku 1906, takže v roce údajného vzniku básně mu bylo deset let. Hitler ji nemohl napsat ani opsat. K básni byl přiložen přípis na dopisním papíru říšského vedení NSDAP – a právě takový přípis měla i řada dalších kusů.

Poznámka z roku 1981 padělatele nejmenovala; jeho jméno se stalo veřejně známým teprve s aférou Sternu o dva roky později. Šlo o Konrada Kujaua, který podle stati z roku 1984 přiznal, že padělal jak deníky, tak dokumenty prodané sběrateli Fritzi Stiefelovi. Z jeho dílny pocházejí obojí.

Sedmdesát šest padělků v odborné edici

Kolik jich v edici z roku 1980 nakonec bylo, vypsali vydavatelé roku 1984 po číslech: sedmdesát šest kusů. Zabíraly asi 45 stran, tedy méně než čtyři procenta rozsahu, a byly to většinou krátké texty o pár řádcích. Padesát z nich neslo datum do konce roku 1918 nebo rok 1924.

Podle druhu se dělily na 16 dopisů, 14 básní, 14 textů ke kresbám, 13 průpovědí a 18 záznamů různého druhu. Ten součet dá 75, ne 76; stať sama rozdíl nevysvětluje a my ho nedopočítáváme za ni.

Obsah byl podle vydavatelů většinou banální a nová zjištění nepřinášel, protože vznikal podle dobových předloh. Které to byly, zjistila hamburská policie z Kujauovy příruční knihovny, kde měl v jednotlivých svazcích záložky u míst, ze kterých opisoval – mimo jiné z vlastenecké čítanky Ewiges Deutschland z roku 1939 a ze dvou válečných alb humoristického listu Lustige Blätter z let 1914 a 1915. U samotných deníků poznalo šest pracovníků archivu 5. května 1983 předlohu za jediný den: byla jí sbírka Hitlerových projevů, kterou vydal Max Domarus.

Čaj na papíru a písmo z roku 1956

Znaky, které posudky našly, jsou nenápadné a dají se vyjmenovat. Papír byl uměle zežloutlý – chemický rozbor hamburské policie ukázal, že skvrny vznikly potřením černým čajem, což je trik známý z falšování starých fotografií. Skvrny přitom na lícové a rubové straně listu neseděly na sebe, takže je nemohla způsobit voda. Inkoust na dvou kusech odpovídal psaní až po druhé světové válce. A strojopisné přípisy říšského vedení NSDAP byly vysázeny písmem Bruxelles, které vzniklo až po říjnu 1956.

Posudek, o který Jäckel s Kuhnem BKA požádali 6. května 1981, dorazil 24. června 1983 – tedy více než dva roky po žádosti a až po tom, co aféra propukla. Tři z pěti zaslaných písemností označil za jisté padělky, u dvou nedospěl k použitelnému výsledku. Do té doby měl institut k dispozici jen kopie, a na kopii se chemický rozbor papíru udělat nedá.

Do československého tisku se to dostalo až po odhalení

Kdy se aféra objevila v domácích novinách, jde spočítat ve fulltextu digitální knihovny Moravské zemské knihovny. Spojení „Hitlerových deníků“ je v letech 1983 a 1984 na 21 stranách, jméno Kujau na 12. Nejstarší nález je z 10. května 1983, kdy o věci psalo Rudé právo i brněnská Rovnost, tedy čtyři dny po tiskové konferenci Spolkového archivu. Jméno padělatele se objevuje od 13. května.

Že by tuzemský tisk mlčel po ty dva týdny, kdy Stern deníky vydával, z toho ale vyvodit nejde. Digitalizovaný korpus obsahuje z období od 20. dubna do 9. května 1983 jen 3 593 stran periodik, zatímco z celých let 1983 a 1984 jich má 1 203 981. Řada výskytů v takovém archivu měří hlavně to, co je naskenované. Text jednotlivých stran navíc knihovna nepřihlášenému čtenáři nevydává, takže se dá pracovat s počty a daty, ne s citacemi.

Co z toho zbývá

Poznávací znaky padělku byly rozeseté po veřejně dostupných místech: v odborném čtvrtletníku od roku 1981, v roce vydání knihy, ze které pocházela jedna z básní, a v roce narození jejího autora. Žádný z nich nevyžadoval laboratoř. Co laboratoř potřebovalo – papír, nálepky, vazba a strojopis –, se dalo zjistit taky, jen k tomu nikdo nedostal správné vzorky včas.