Z českých glos v Mater verborum uznal Patera roku 1877 za pravé jen 339

Muzejní rukopis latinského slovníku Mater verborum se od roku 1827 citoval jako pramen staré češtiny. Mezi latinská slova je v něm vepsáno kolem 1 200 českých glos, tedy krátkých překladů a vysvětlivek. Adolf Patera z knihovny Musea v roce 1877 ukázal, že ze 13. století je jich 339 a zbytek přibyl až v 19. století. Jeho studie je volně v České digitální knihovně a rozbor níž stojí na ní, na dobové obhajobě, která výsledek přijala, a na encyklopedickém hesle, které ještě téhož roku tvrdilo opak.

Latinský slovník ze St. Gallen s českými vpisky

Mater verborum, „matka slov“, je encyklopedický slovník, který podle Patery vznikl koncem 9. století v klášteře sv. Havla ve Švýcarsku z podnětu opata a kostnického biskupa Salomona III. Pražský exemplář má Knihovna Národního muzea pod signaturou X A 11. Podle záznamu v eSbírkách vznikl kolem roku 1240, je psaný na pergamenu, měří na výšku 49,7 cm a do muzea přišel s březnickou knihovnou. Glosa je slovo vepsané k latinskému heslu, nejčastěji jeho překlad do jazyka toho, kdo rukopis četl.

Hanka nález ohlásil v roce 1827 a autority ho přijaly

České glosy ohlásil roku 1827 v Časopise společnosti vlasteneckého Museum Václav Hanka. Podle jeho zprávy, kterou Patera cituje, přišel 14. července toho roku do Musea germanista Eberhard Gottlieb Graff s doporučením od Jerneje Kopitara z vídeňské dvorní knihovny. Hanka glosy vydal v roce 1833 ve Zbírce nejdávnějších slovníků latinsko-českých. V roce 1840 je František Palacký a Pavel Josef Šafařík rozebrali ve spise Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache. Podle hesla v Ottově slovníku naučném z nich glosy vyšly „jako památky přesné“, jen Šafařík radil k opatrnosti u glos mytologických. Josef Dobrovský je v dopise Hankovi nazval „podivnými“, veřejně ale proti nim nevystoupil, a pochybnosti po něm měl Kopitar.

Letopočet v iniciále s domnělými jmény písaře Vacerada a malíře Miroslava se nejdřív četl jako 1102, od roku 1840 jako 1202. Patera s architektem Baumem ty nápisy v roce 1877 označili za pozdější vpisky.

Encyklopedické heslo z roku 1877, dnes vyvrácené:

„Psán jest rukopis ten r. 1202 rukou Vaceradovou (jak se písař sám nazývá), a obsahuje v celku přes 1100 českých glos, z nichž část však připsána mezi řádkami jinou rukou, avšak současnou.“

Jakub Malý, Vlastenský slovník historický, Praha 1877, s. 490, přepis na Wikizdrojích.

Malého Vlastenský slovník historický vyšel v témže roce jako Paterova studie. Glosy v něm platí za pravé a heslo je považuje za důležité mimo jiné proto, že „podávají mnohé výrazy české z oboru bájesloví“.

Patera s výsledkem jedenáct let čekal

Patera rukopis prošel a glosy si vypsal už v roce 1866. V poznámce ke studii přiznává, že když většinu z nich shledal nově vepsanou, „ostýchal jsem se vystoupiti s touto svou prací, boje se, abych se ve svém úsudku nepřenáhlil“. Výsledek tehdy řekl jen několika přátelům. Rozbor vydal až v roce 1877 ve třech svazcích Časopisu Musea království Českého a téhož roku i samostatně.

Pravých glos je 339

Pravé glosy Patera dělí podle ruky, která je psala:

glosy	jak jsou psané	počet
v textu	velkou minuskulí jako celý text	12
mezi řádky	tučně, jiným písařem brzy po dopsání rukopisu	42
drobným písmem	obratný písař, který vepsal i většinu německých glos	285
celkem		339

Druhou část studie tvoří abecední seznam padělaných a nově vepsaných glos. Na stranách 31 až 54 otisku jsme v textu rozpoznaném ze skenu strojově napočítali 810 hesel. Rozpoznávání část hesel rozbije, takže je to dolní mez, a jedno heslo může v rukopise stát víckrát. Ottův slovník naučný v roce 1900 shrnul, že padělek tvoří „skoro tři čtvrti všech“ českých glos. Devatenáct padělků vzniklo přímo v latinském textu předěláním latinských slov, mezi řádky je takhle podle Patery předělané jediné slovo, kramář.

Z latinského „aiunt“ se stala bohyně Živa

Padělek se podle Patery pozná na rasurách, které jsou „obyčejně nedbalé“, takže pod novými písmeny prosvítají zbytky původních. Nová písmena jsou do vyškrábaného místa vtěsnaná nesouměrně a inkoust je „někdy tuze černý, někdy opět rozmíšen silně červenou barvou“. U každého padělku v textu uvádí, z čeho vznikl:

latinské slovo v rukopise	co z něj padělatel udělal	strana a sloupec
beatum (blahoslavený)	blažu	31b
aeris (vzduchu)	denice, tedy dennice	26c
nuncupatur (nazývá se)	svatovit	20a
aiunt (říkají)	živa	68c
coronam9 uelam9 (korunujeme, zahalujeme)	wenec, tedy věnec	61b

Většina padělků ale nevznikla přepisem, padělatel je vepsal na volné místo. Patera k tomu píše, že všechny glosy, které v rukopise stojí pod latinským slovem, „jsou veskrz nově vepsány“. Kde mu čeština nestačila, bral podle Patery slova z jiných slovanských jazyků: u hesla děvosnub poznamenává polský původ, u slova čerep ruský.

Bohové, které rukopis ze 13. století nezná

Seznam padělků obsahuje i celou skupinu jmen bohů. V Paterově soupisu padělků stojí Bělboh u Baala, Sytivrat u Saturna, Děvana „letničina i perunova dci“ u Diany, Živa u Cerery, Lada u Venuše a Svoba u bohyně Feronie. Ottův slovník k tomu dodává, že „tohoto původu jsou všecky mythologické glossy“. Pravé glosy jsou podle Patery hlavně slova z přírody, hospodářství a řemesel, nejvíc z tkalcovství, a abstraktních slov je mezi nimi velmi málo.

Padělek sloužil jako doklad pro jiný padělek

V 19. století měly glosy váhu nezávislého svědka staré češtiny. Když Alois Vojtěch Šembera napadl pravost Libušina soudu, namítal podle odpovědi Josefa Jirečka z roku 1878, že slova rodný, oteň a prvenec z té básně „doložena jsou jen padělanými glosami v sl. Mater Verborum“. Jireček Libušin soud hájil, padělek glos ale nezpochybnil. V poznámce naopak připomíná, že slova, o která ve sporu šlo, jsou podle Paterova průzkumu „padělky v Mater Verborum“.

Dvě památky se nemůžou navzájem dosvědčit, pokud za oběma může stát týž člověk. Je to stejný mechanismus jako u kruhového zdroje na Wikipedii, kde text dokládají noviny, které ho samy opsaly. Jak spor o Rukopisy vypadal v tisku, rozebírá starší článek o roce 1886.

Kdo glosy vepsal

Patera padělatele nejmenoval. Píše jen, že glosy přibyly „v našem století“ a nevznikly najednou, ale „v přestávkách, snad během několika let“. U sedmi padělaných glos, mezi nimi i u věnce z fotografie, poznamenal, že je vydání z roku 1840 neuvádí. Ottův slovník z toho, že Paterův otisk má o několik glos víc než vydání z roku 1840, vyvodil, že se vpisovalo ještě po něm, a o padělateli napsal: „Byl jím nepochybně »nálezce« Hanka a snad i důvěrný přítel jeho J. Linda.“ Je to závěr encyklopedického hesla, ne přiznání. Hanka zemřel v roce 1861, šestnáct let předtím, než Paterova studie vyšla.

Verdikt: vyvráceno

Tvrzení, že muzejní Mater verborum nese přes tisíc staročeských glos ze 13. století, od roku 1877 neplatí. Staré glosy psali tři písaři a dohromady jich je 339. Jména bohů, která z rukopisu udělala doklad slovanského pohanství, mezi nimi nejsou.

Zdroje

• Adolf Patera: České glossy v „Mater verborum“, Praha 1877, otisk z Časopisu Musea království Českého, Česká digitální knihovna (Národní knihovna ČR)
• Josef Hanuš: Mater verborum, Ottův slovník naučný, díl 16, Praha 1900, Wikizdroje
• Jakub Malý: Mater verborum, Vlastenský slovník historický, Praha 1877, Wikizdroje
• Josef Jireček: O nejnovějších námitkách proti pravosti našich starých památek I, 1878, Digitální knihovna MZK
• Mater verborum, X A 11, eSbírky, Národní muzeum
• Mater verborum, Wikipedie